10% jeho energie a dobudu svět

Měli jsme jet na vesnici. Do poslední chvíle jsem nevěděla, zda to klapne, nebo ne. Dopadlo to a mně došlo, že má Kuba jen jedny boty. Od babičky za jedenáct stovek.

Kuba po obědě spal a já jsem čekala, s jakou se vzbudí, že podle toho buď pojedeme, nebo ne. Vzbudil se s dobrou a na otázku, zda chce jet „pá“ mi odvětil „ááááno“. Začala jsem tedy balit. Nevím, jak to dělám, ale i když jedeme někam na den až dva, vždy všechny vyděsím, že se k nim stěhujeme. Nemáme úplně malé auto a stejně mám pokaždé problém do něj vše narovnat.

Už když jsem vrstvila tašky v předsíni, děsila jsem se, kdo to k tomu autu odnese. Před barákem nám čistili komunikaci, parkovala jsem proto jako na potvoru o kus dál. Škoda, že nás neměl kdo vyfotit. Táhla jsem svoji kabelu, tašku s notebookem, přebalovací tašku, cestovní tašku, modrou tašku z Ikea plnou hraček na písek, odpadkový koš s obsahem 120 litrů a samozřejmě dítě. Pod nohama se mi pletla Seibn. Na schodišti jsem se zasekávala, jak jsme byli širocí. Občas mám v těchto situacích pocit, že jsem chobotnice. Ještě jsem mohla vzít něco do zubů a hodilo by se mi natrénovat nošení věcí na hlavě. Kuba hekal, jako by ty věci nesl sám. Posadila jsem ho na cestovní tašku, aby mu to bylo příjemnější. Ta se mi zařízla do krku a nechybělo mnoho a byla z ní gilotina.

Vyšli jsme před barák. Pustila jsem Seibn a Kuba se hrnul za ní. Chtěla jsem rychle vyskočit ze dveří a chytit ho, ale zasekla jsem se. Tašky mě držely v baráku, tělem jsem visela z něj. Na poslední chvíli jsem chytila Kubu za zadek, aby nespadl ze tří schodů, které vedou od vchodu. Tašky mě stále držely. V tu chvíli díky bohu, jinak bychom letěli oba. Ale co teď? Pomalu jsem pustila Kubu, ten se po zadku sesunul ze schodů a zdrhal. Jako had jsem se vyvlíkla ze všech popruhů a rozběhla se za ním. Vrátili jsme se společně k baráku. Kázala jsem mu, aby stál a ani se nehnul. Poslechl. Na 5 vteřin. Vytáhla jsem první tašku, běžela pro Kubu, chytila ho a ještě důrazněji mu řekla: „Stůj a ani se nehni“. On miluje hru „jak vytočit matku“. Zachřestil smíchy a zdrhnul. Vše se opakovalo s každou taškou.

Konečně byly všechny venku. Navěsila jsem je na sebe a vyrazili jsme k autu. Kuba uposlechl příkaz a stál a ani se nehnul. „Miláčku, prosím, pojď. Maminka to má těžké, asi jí upadnou ruce.“ Poslechl, rozpohyboval se, udělal dva kroky směrem ke mně, zařehtal smíchy a rozběhl se na druhou stranu. „PANEBOŽE, CO JSEM KOMU UDĚLALA? PROČ MUSÍ BÝT PO MNĚ?“ Musel na mě být úžasný pohled. Nebyl čas ze sebe sundávat tašky, tak jsem se se všemi rozběhla a chytala ho. Kuba se smál a považoval to za bezva hru.

Na sobě pověšené tašky, v jedné ruce odpadkový koš, v druhé ruce jsem táhla Kubu. „Proboha, Seibn! Kde je?“ Už skoro neslyší a nevidí a musí se hlídat, aby ji něco nepřejelo. Naštěstí nervózně podupávala na chodníku za rohem a čekala. Přešli jsme silnici k popelnicím. Kuba řval. Chvíli jsem přemýšlela, kterou ruku vyprázdnit. Dětí máme málo, tak jsem vyhodila odpadky. Jelikož jsem ale potřebovala na zvednutí víka popelnice druhou ruku, musela jsem Kubu pustit. Ten samozřejmě využil situace a zdrhal. Kdybych mohla, klekla bych si před něho na kolena a prosila ho, aby těch zbývajících 20 metrů k autu došel jako člověk. Chytila jsem ho. Další hra, kterou miluje, je hra „na gumáka“. To ho držíte za ruku, on má gumové nohy a odmítá se na ně postavit a hlasitě se tomu směje. Pod tíhou tašek jsem měla už pomalu černo před očima a šly na mě mdloby. Vzdala jsem to a táhla Kubu přes silnici po zemi.

Konečně jsme byli u auta. Abych mohla tašky sundat, musela jsem pustit Kubu. Ten udělal co? Zdrhnul. Šla proti němu ale paní a volala na mě: „Nebojte, chytím ho“. Vypadala jsem, že jsem se nečesala, chtělo se mi omdlít a brečet.

Tašky ležely na chodníku. Naložila jsem Kubu, aby nemohl už nikam utéct. Seibn obíhala auto. S naprostým zoufalstvím v hlase jsem ji prosila, aby poslouchala alespoň ona. Konečně. Všichni a všechno naloženo a mohli jsme vyrazit koupit boty, aby měl v čem jít na písek.
Vystoupili jsme na parkovišti obchodního domu. Kuba šel kupodivu dobrovolně za ruku. Za příslib, že bude moci sám přivolat výtah. Jeli jsme výtahem, ten se otevřel a Kuba vyrazil. A už byl v obchodě s auty a helikoptérami na dálkové ovládání. Naštěstí jsem ho včas odchytila. Byla jsem v šoku, ale nechal se dobrovolně odvést, bez scény a řevu, a mířili jsme do obuvi.

Kuba poslušně šel, poslušně si sedl. Nechal si sundat botičky a nasadit si botu, kterou jsem vybrala. Říkala jsem si, jak mám úžasné a vychované dítě. OMYL. Byla to taktika. Chtěl, abych přestala dávat pozor.

Jakmile jsem se ohlédla, vyrazil. Jen s jednou botou. Lítal v uličkách a hlasitě burácel smíchem. Začala jsem ho nahánět. Přidal se ke mně hlídač. To Kubu ještě povzbudilo.

Výsledek? Já byla úplně vyřízená, hlídač úplně vyřízený, obuv vzhůru nohama. Podařilo se mi Kubu odchytit a nasadit mu druhou botu. Odtáhla jsem ho k pokladně, prohlásila, že už nemám sílu ho přezouvat. Koupili jsme dvoje boty. Pevně jsem doufala, že mu budou.
Ale můžu se já na něj zlobit? Nevím, co jsem komu udělala, ale on je celý já! Dodnes si pamatuji svoji obrovskou touhu v prodejně Labe vytáhnout spodní plechovky, které stály v krásné a především vysoké pyramidě.