A jak to děláte vy?

Nikdy jsem nepatřila mezi velké vyznavače úklidu – maminka mi dá jistě za pravdu, protože vejít do mého pokoje bylo mnohdy na vlastní nebezpečí .

Ale čím jsem starší, tím se moje potřeba uklizeného bytu zvyšuje. Rozhodně nepatřím mezi „fanatiky“, kteří doma stále běhají s hadrem… Počkat – vlastně patřím. Mám pocit, že neustále doma lítám s hadrem a něco utírám, zametám nebo luxuji. Ale nějak se to míjí účinkem. A rozhodně mě to neuspokojuje (to lítání s hadrem). Nevidím totiž za sebou výsledek. Uklidím jednu část bytu, přesunu se do další a tu předchozí mohu uklízet znovu. Pravděpodobně u nás žijí nějací skřítci, kteří hatí mou představu o naklizeném bytu.

Řekla bych, že ti skřítci se jmenují Kuba a Seibn a vede je nějaká Tereza. Jako musím tedy říct, že od té doby, co Kuba chodí do školky, tak se neuvěřitelně zlepšil v uklízení hraček. Tety ve Školičce U draka by měly dostat metál. Ale stejně je to stále o tom, že kdekoli mu cokoli upadne, tak to tam zůstane ležet. No jo, když má takový vzor v mamince . Stačí, abych se kolem sebe rozhlédla. Včera jsem dělala k večeři pomazánku, ale mixér jsem už neuklidila. Na lince stojí mléko, protože si přeci budu dělat za chvíli další kafe, tak je zbytečné ho uklízet. Na zemi leží vlhčené ubrousky, vedle nich nůžky, na stole je prázdná pet lahev a vedle ní moje voňavka. A tak bych mohla pokračovat.

Dost často se setkávám v různých diskuzích s tím, že rodičům na dětech něco vadí. Ať už je to chování nebo třeba právě neuklízení hraček. Jenže mnohdy se už ti dospělí nezamyslí nad tím, zda to není jen odraz jejich vlastního chování a jejich vlastní postoje, které dítě zrcadlí. U nás je to jednoduché – jak bych si já mohla představovat, že Kuba ihned poběží a narovná hračky, když já sama nevrátím mlíko do lednice, protože si přeci budu dělat další kafe. On si taky bude zase hrát.

Víte o situacích, u kterých se na dítě zlobíte a přitom vy sami nepostupujete správně?

Co jsem třeba změnila já? Naučila jsem se, že si k jídlu vždy sednu a sním ho v klidu. Dřív jsem to nedělala vždy. Měla jsem pocit, že nic nestíhám a kolikrát jsem něco rychle zhltla vestoje. Pak jsem se strašně divila tomu, proč Kuba nechce u jídla sedět. Teď už je to jiné. Vždy si spolu sedneme, jíme v klidu a ani jeden z nás nemá potřebu odbíhat od stolu .

Je mnoho situací, ve kterých vidím sebe nebo někoho jiného z rodiny. Včera jsme třeba seděli u stolu u večeře a povídali si. Kuba se mě najednou zeptal: „Tak čopak jši dneška udělala všechno do pjáče? Zajímá mě to.“ Tak jsem mu vše vyjmenovala a on mi na to odvětil: „No vidíš, jak šeš šikovná holka.“ Rozesmálo mě to. Jako bych se slyšela. Taky se ho každý den ptám, co všechno dělali ve školce.

Dneska po cestě do školky se mě zase ptal, kdy pojedeme za dětmi do nemocnice, abychom jim dali nějaké dárky. Domluvili jsme se na zítřku, a že tedy pojedeme spolu. Původně jsem chtěla vyrazit sama. Ale neuvěřitelně mě těší, že se do těchto aktivit Kuba chce zapojovat, že je to pro něj něco naprosto přirozeného.

A takhle je to se vším. Děti jsou nepopsané listy a je jen na nás, co na ně napíšeme a jakým směrem je budeme směrovat. Každopádně, pokud chceme něco změnit, měli bychom začít vždy u sebe. A nikdy není pozdě.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *