Často je to něco za něco

Stále se mě mnoho z vás ptá, zda jsme s Kubou sami. Ano, jsme :-). Táta si pro něj jezdí, máme spolu dobré vztahy a na všem se dohodneme. Ale jinak jsme sami. Žijeme v Hradci ve složení já, Kuba a Seibn :-).

Mnoho z vás mi také píše, jak vše stíhám, jak zvládám Kubu, práci, charitu, cestovat, psát… Víte, ono to na sociálních sítích může mnohdy vypadat růžově, ale jak již název článku napovídá, často je to něco za něco. Například dnes jsem vůbec nespala. A to není stížnost. To je jen konstatování holého faktu.

Vždy jsem říkala a říkám, že život je otázka priorit. Pokud nechci Kubu dávat do školky na úplně celý den a večer ho „odhodit“ k pohádce či odseknout „běž si hrát“, musím priorizovat. Tři roky byl se mnou doma. Ano, vystřídalo se u něj pár tet na hlídání, protože to mnohdy s mou prací jinak nešlo (když musím na nějakou akci, tiskovou konferenci, když nějakou velkou akci připravujeme apod.), ale jinak jsme byli spolu. Od rána do večera a od večera do rána. Pracovala jsem do porodu co jsem mohla (termín jsem měla ve středu a ještě ve čtvrtek jsem se odvezla autem do Prahy na důležité soudní jednání klienta a 2 v 1 se i vrátila 🙂 ), protože jsem se snažila někde „nahnat“ finance, jelikož jsem absolutně netušila, co mě čeká a jak to bude vypadat a začala znovu hned týden po něm. Byl to někdy masakr, velký tlak na fyzickou i psychickou stránku, ale dali jsme to :-). Ve třech letech začal chodit do školky. Hlavně proto, že už jsem začínala silně pociťovat, že potřebuje sociální interakci, a to především s dětmi. Přesto se mu snažím věnovat na plno. Neodbývat ho, neodsekávat mu, tvořit s ním. Snažím se ho ke všemu pouštět (ke všemu, co ho nemůže ohrozit na životě či zdraví), aby si mohl věci osahat.

Jestli mi tak pečení trvá jednou tak dlouho? No jasně, trvá. Jestli je poté mnohem větší bordel, než kdybych to dělala sama? Samozřejmě. Ale přijde mi důležité ho zapojovat. On je pro mě důležitý.

(jsem nenašla jinou fotku – to vypadá, jak kdyby byly spálené 😀 )

Ale abych mohla také naplňovat nějaký náš životní standard (rozumějte – mít kde bydlet, mít co na sebe a kde jíst a když pak můžeme i někam jet, je to naprosto super pecka bonus 🙂 ), musím také makat. A to dost. Mám hypotéku, starého psa a ne zrovna nejlevnější koníček – cestování. Byť vždy cestujeme co nejvíce nízkonákladově.

Takže se mi prostě občas stane, že někdy nespím. Abych stihla dodělat práci pro klienty, kterou jsem nestihla udělat, protože jsem se věnovala Kubovi. Nebo proto, že jsem byla na dětském oddělení v nemocnici či azylovém domě pro matky s dětmi předávat věci. Nedívám se v TV na seriály – nesleduji ani Ulici, ani Ordinaci ani Výměnu manželek. Nechodím na kávy s kamarádkami a když už někam jdu, téměř na 100% mám s sebou PC a pracuji :-). A když už ne PC, tak mám k ruce přilepený telefon (To si ze mě dělá mamka srandu, že jí vždy dostává, když mi volá a já nezvedám telefon, že s ním chodím i na záchod. No jak „i na záchod“ – hlavně na záchod 😀 ).

Takže, jak jsem psala, život je otázka priorit a mnohdy je to něco za něco. Ale já si nestěžuji. Mám moc ráda svůj život, miluji svého syna, jsem šťastná, že mohu dělat práci, která mě baví a neskutečně mě naplňuje, že mohu pomáhat ostatní. A když v mezičase stihnu i něco napsat, tak je to fajn – alespoň pro mě :-).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *