Dítě, které nenávidí auto

Mít dítě, které nenávidí auto je obzvlášť výživné ve chvílích, kdy jezdíte sami. Což je v našem případě 99 jízd ze 100.

Jsme v Hradci u mé mámy. Potřebujeme nejpozději ve tři odpoledne vyjet do Prahy. Samozřejmě nestíháme. Tedy já nestíhám, dítě se samozřejmě snaží, abych stíhala, a pomáhá mi balit. Dle něj beru spoustu zbytečností, proto je vyndává z tašky a nosí je do odpadkového koše. Když tam jdu potřetí pro ponožky, které znovu pokládám vedle tašky, říkám dítěti, že tyhle už teda brát nebudeme, že vyhrál, ať je donese do pračky. Babiččinu pračku, která se plní vrchem, nepovažuje za pračku. Bere ponožky, jde do komory k sušičce, tu otevírá, vhazuje ponožky, sušičku zavírá a mačká tlačítko zapnuto/vypnuto (kdyby to babička věděla … ). Pak se zastaví, zamyslí, otevře znovu sušičku, vyndává ponožky, zavírá sušičku, mačká zapnuto/vypnuto (sušička není v zásuvce) a ponožky končí kde? No v koši.

Balení se prodlužuje a dítě ve 14:05 vysílením usíná. No potěš. Když spí teď, nebude spát v autě (jsem v smrti vyděšená už dopředu… a vím moc dobře proč). Dává mi to prostor k tvorbě svačiny jak pro vojenskou rotu. Z nasbíraných zkušeností vím, že je nutností, aby se střídaly nejen chutě, ale i velikosti nabízených poživatin. Mám naplněnou celou igelitku a uklidňuji se, že by to tak na 15 minut mohlo vydržet.

Ve 14:45 jsem již značně nervózní a zvažuji možnosti. a) Když dítě probudím, je naděje, že v autě ještě usne. b) Když dítě probudím, šíleně ho rozlítím a bude řvát, ještě než nasedneme do auta. Sami si odpovězte, která z možností je správná. Nicméně nemám moc na výběr a volím variantu b. Láskyplně budím dítě. Vypadá jako krtek čerstvě vytažený ze své nory. Lituji ho, pusinkuji, něžně na něj mluvím. V tu chvíli se probouzí krvelačná bestie. Pokládám dítě na stůl. Vše, na co na stole dosáhne, lítá vzduchem. Říkám dítěti, že se musí obléct, že pojedeme domů. Vidím otázku v jeho očích. „To jako myslíš autem???“ Souhlasně kývám hlavou a řev se stupňuje. Zoufale sahám do igelitky s proviantem a vkládám dítěti do rukou jablko. Končí v mém oku. Podávám lahev s pitím a jako v Matrixu uhýbám. Lahev mě míjí. S nadějí v hlase se ptám, zda chce mňám mňám (rozuměj mléko). Dítě utichá. „Mňám, mňám? Ba dá“ (= Kuba si dá mléko). Hurá. Dítě sosá mléko, já ho oblékám.

Jsme v předsíni. Navěšuji na sebe tašku s oblečením, přebalovací tašku, tašku s notebookem. Do jedné ruky nahazuji dítě, do druhé ruky beru igelitku s proviantem do auta, další tašku se sklenicemi polévky, kterou jsem vařila. Plazíme se dolů ze 4. patra. Dítě volá „hopi hopi hopi“. Zhluboka se nadechuji a „rozbíháme“ se ze schodů. Dítě nadšeně výská a vydává zvuky koně. To jako chce, abych ještě řehtala?

Dole v baráku jsem donucena veškerý náklad, kromě dítěte, ponechat a vydat se i se psem směrem k autu. Dítě se mi sápe z náručí. Pokládám dítě na zem a s hlasitým „Ba de“ se odebíráme k autu. Míjíme parkomat, kde paní vhazuje peníze. To jsme dělali předtím také. Dítě se sápe na paní, leze jí do kabelky. Paní se tváří zmateně. Vysvětluji dítěti, že to nesmí a povzbuzuji ho, že chytíme bafíka. S hlasitým „de de baf baf“ (kde je baf baf) pouští kabelku cizí paní a rozbíhá se. Po půl hodině se dostáváme k autu, nasedáme a dítě začne skandovat „bob bob bob“. Ano, dostala jsem se tam, kde jsem nechtěla být a po půl roce řevu jsem podlehla a jezdíme s tabletem, kde máme na 1 hodinu a 49 minut nahraného Boba a Bobka. Dítě nechápe, že Bob s Bobkem spinkají v tašce.

Jsme pod barákem. Vyndávám z auta dítě, zjišťuji, že nemám klíče. Zvoním na sousedy, telefonek zvedne šestiletá holčička. Vysvětluji, kdo jsem. Slyším, jak volá na maminku. Ta přichází k telefonku. Znovu vysvětluji, kdo jsem. Jsme vpuštěni. Vyndávám z tašky tablet, vracíme se k autu. Posazuji dítě do sedačky, dítě skanduje „bob bob bob“. Ze mě leje. Zapínám dítě do sedačky, upevňuji tablet, pouštím Boba a Bobka, ozývá se úvodní melodie, dítě se usmívá a diriguje (jiné děti tančí a zpívají, mé dítě diriguje). Vracím se do baráku pro zbývající náklad. Nakládám ho do auta. Ujišťuji se, že tašku s proviantem mám dostatečně po ruce. Sedím za volantem, jsou 4 hodiny a my vyjíždíme. Máme zpoždění jen hodinu. Hurá.

Bob s Bobkem dítě baví k nájezdu na dálnici. Tedy zhruba čtvrt hodiny. Podávám dítěti jednotlivé poživatiny. Opakuje se následující. Dítě vezme poživatinu do ruky, prohlídne si ji, oblízne a mrští s ní na zem. Řev. Zastavujeme na každé benzínce. Trpělivě vysvětluji dítěti, že když bude řvát, ničemu si nepomůže, že se sice po nocích snažím vynalézt teleport, ale zatím se nedaří.

Po hodině jízdy, kdy intenzivně cítím, že už to musí přijít, že mi prostě každou chvílí musí prasknout nějaká cévka v hlavě, se blížíme ku Praze. Uklidňuji dítě, že už tam brzy budeme. Vjíždíme na Jižní spojku a … Zastavujeme. Vím, že je zle. Vypravuji, zpívám, ukazuji světýlka, dítě se vzteká. Teď mám intenzivní pocit, že praskne něco v hlavě jemu. Zkouším už dvacátou písničku. Nic nezabírá. Bob s Bobkem to vzdává a baterka se vybíjí. Začínám zpívat „Když jsem já sloužil“. Zabírá to. Dítě utichá. Jedu jako zaseklý kolovrátek, dítě vyžaduje, abych se u toho plácala do stehen. Stojíme už dobrých 5 minut vedle auta nějakého pána. Všímám si, že se velmi dobře baví. Házím hlavou, ze široka otvírám pusu a plácám se do stehen. Možná si pán myslí, že mám epileptický záchvat a bude volat záchranku. Nesměle se na něj usměju. Ukazuje zvednutý palec a následně prstem dozadu do auta. Můj pohled se upírá tím směrem a vidím 3 děti. Z toho 2 v sedačce. Pán je v autě sám, naznačuje údery hlavou o volant. Možná nenaznačuje. Je to můj hrdina. Ukazuji taktéž zvednutý palec, zatímco druhou rukou se stále plácám do stehna a hlasitě zpívám.

Po hodině jízdy po Jižní spojce začínám přicházet o hlas. Tak to je konec. Cokoli je lepší, než řev v uzavřeném malém prostoru, odkud nemáte kam utéct. V dálce vidím odbočku na Spořilov a naděje umírá poslední. Přežijeme, určitě přežijeme. Piju a snažím se vzkřísit hlas. Dítě vzadu divoce diriguje a nabádá mě k dalšímu zpěvu. Asi posté zpívám „a ta kačka bláto tlačka…“. Po další čtvrt hodině vidím náš dům. Zoufale hledám parkovací místo. Zastavuji. Otevírám dveře. Chci vystoupit. Nejde to. Proč to nejde? Už navždy zůstanu uvězněná v autě a budu tlačkat bláto. Aha. Mohla bych si odepnout pás! Jsem volná, živá, možná trochu s poškozeným mozkem. Ale dítě je šťastné. Jsme doma.

Za týden nás to čeká znovu. Asi poplujeme lodí.