Dovolená za všechny prachy

Když jsem začala mluvit o tom, že bych chtěla v létě vyrazit s Kubou autem po Evropě, všichni mi říkali, že jsem zešílela a mám pro nás koupit nějaký zájezd, že to budeme mít mnohem lepší. Tak jsem koupila týden v Bulharsku. A musím říct, že to byla dovolená snů, kterou bych si ani nenamalovala.

Už čtrnáct dní před dovolenou jsme poctivě trénovali.

Já: „Kubíčku, až poletíme letadlem, kde budeš sedět?“
Kubé: „Maminka.“
(Vyskočil mi na klín.)
Já: „A co budeš mít zapnuté?“
Kubé: „Pášy.“
(Vzal mi ruce a zapnul si pásy.)
Já: „A co budeme dělat těm malým lidičkám, co zůstanou na zemi?“
Kubé: (Začal bouřlivě mávat) „Papááá, tauuuu, ajooooj.“
Já: „A co budeme volat?“
Kubé: „Huáááá, upíííí, padááádáááá.“

Trénink probíhal tvrdě a usilovně.

Přišel pátek, náš den D. Letadlo odlítalo v 5:20, na letišti jsme měli být ve 3:20. Myslela jsem, že mě omyjí, když jsem to zjistila. Kuba byl od středečního poledne u tatínka, protože jsem měla v Praze pracovní akci. A zůstal tam až do páteční noci. Byla jsem štěstím bez sebe, že se jednou budu moci sbalit, aniž by mi to hned někdo vybaloval ven.

Mé naivní představy o tom, že si přes den v klidu sbalím, půjdu odpoledne spát, vstanu kolem jedné ráno a vyjedu, nějak nedopadly. Balit se mi samozřejmě nechtělo, tak jsem si řekla, že to prohodím, půjdu spát už po obědě, vstanu dřív a sbalím večer. Je to divné, ale neusnula jsem. Spát se mi začalo chtít kolem půlnoci. Tak to jsem měla trochu smůlu.

Po dohodě jsem Kubu vyzvedávala kolem půl 4 ráno. Při představě, že s ním s rozespalým budu čekat dvě hodiny na letišti, se mi totiž točila hlava. Na letiště jsme dorazili kolem čtvrt na pět. Kuba se zdál být velmi dobře naladěn, ovšem jen do té doby, než nám odbavovali kufr. Bylo pro něj naprosto nepochopitelné, proč nám ho berou.

Ve chvíli, kdy se trochu uklidnil, musel u kontroly vystoupit z kočárku. A přišla scénka číslo dvě, že mu někdo bere kočár. Kočár je kapitola sama pro sebe. Z důvodu skladnosti (a bylo to fakt úplně jedno), jsem na doporučení místo našeho kočárku vzala staré golfky. A mnohokrát jsem je chtěla vzteky rozšlapat.

Odbavení i kontrolu jsem zvládla s klidem sobě vlastním (haha) a pokračovali jsme na místo určení. To byl první moment, kdy jsem chtěla golfky vzteky rozšlapat. Ony nejely. Neustále se jim otáčela kolečka, zasekávaly se, musely se řídit oběma rukama a prostě uáááááá.

Kuba miluje tunely. Jeho nadšení neznalo hranic, když jsme projížděli tunelem do letadla. Radoval se, řval „huááá, upííí, padááádááá“. Do té doby, než mu sebrali kočár.

Konečně jsme byli v letadle. Tašku s notebookem jsem uložila nahoru, z kabely velikosti lodního kufru vyndala pití, svačinku, tablet, telefon, šmoulíka, polštář… Paní, co seděla vedle nás se začínala tvářit zoufale. Vzpomněla jsem si na své pocity, když jsem létala jako bezdětná: „Zase tady budou řvát nějací…“

Kuba neřval, byla jsem na něj pyšná, trénink se vyplatil. Ale zase na druhou stranu, ono dvě hodiny poslouchat Boba a Bobka, Mickeyho či Krkonošské pohádky, je také docela na hlavu.

Přistáli jsme. Naprosté nadšení, když k letadlu přistavovali tunel a my to viděli.

Nadšení ho přešlo ve chvíli, když zoufale běhal kolem pásu s přijíždějícími kufry a volal „kufííííčkůůů, kufííííčkůůů“. A náš mezi nimi nebyl. No, to bych totiž nesměla zamířit k letu z Moskvy. Nakonec jsme ale kufr našli. „Padáááádááá, kufíííčkůůů, huáááá.“

Já se radovala méně. Táhla jsem kabelu, ze které vyčuhoval Šmoulík a polštářek. Tašku s notebookem, ty zrůdné golfky, které se musí řídit oběma rukama a k tomu mi přibyl kufr. Vyřešila jsem to. Tašky jsem si navěsila na sebe, odstrčila kufr, zoufale se snažila narovnat kolečka u kočáru, abychom ho dohnali.

„No jasně, pohoda. Nevím, s jakou cestovkou jsme přiletěli, a zapomněla jsem název hotelu.“ Evidentně jsem se tvářila značně zmateně, protože ke mně přistoupila delegátka a ptala se, jestli jedeme do Wely. To mi něco říkalo. „Asi ano.“ Vzala mi kufr. Miluji ji.

Nasedli jsme do mikrobusku a vyjeli. Kuba usnul. Poprvé v životě se nechal spící někam přenést a krásně se prospal dvě hodiny na gauči na recepci. A mě čekala první dnešní káva.

Bylo 11 a pokoj jsme měli dostat až ve 14 hodin. Šli jsme se tedy převléknout do místnosti, kam nám schovali kufry, a vyrazili k bazénu. Kuba miluje vodu. Opravdu hrozně moc. Kdyby mohl, byl by v ní naložený od rána do večera. „Budu ho muset naučit co nejdříve plavat, nebo se někde utopí. Je schopný skočit klidně do hloubky a rukávky či kruh mu brání v rozletu.“

Po 3 hodinách ve vodě, kdy já byla zmrzlá a rozmočená jako houba, jsme šli na recepci. Kuba řval. No jasně, šli jsme od vody. Uklidňovala jsem ho, že jakmile se ubytujeme, půjdeme k moři. Nechal se ukonejšit myšlenkou další vody.

Vyrazili jsme k moři. Na jednom řídítku kočárku pověšený kyblík s bábovičkami, lopatkou a hrabičkami, na druhém kruh, na rameni pověšenou kabelu (ano, tu velikosti lodního kufru), v podpaží nafouknutou matraci. A ten kočár NEJEL. K moři to bylo celkem daleko. Dorazili jsme a ze mě totálně lilo. Alespoň jsem se zahřála, že?

Kuba řval nadšením. U moře už sice byl, ale nepamatoval si to. A tolik vody. „Padááááádáááá.“ Vyskočil z kočárku a běžel. Já nahodila kočár do druhého podpaží… Spadl mi kbelík. „Kuboooo, stůůůůůj!!!“ „Odááááá, huáááá.“ Sbírala jsem zoufale kyblík, bábovky, lopatku a hrabičky (který blbec tohle vymyslel, že to s sebou potřebujeme?!), chytila jsem kočár a mílovými kroky chvátala ke břehu.

Kuba skákal na břehu a řval nadšením. Všichni okolo se usmívali. Matka zbrocená potem a pološílená, že se jí dítě utopí v moři, doběhla. Asi ještě 200 metrů od břehu jsme měli vodu po kotníky.

Hned jsme museli do moře. Bylo alespoň o deset stupňů teplejší než bazén. Teď by mi studená voda nevadila. Skákali jsme ve vlnách, pak sbírali kameny a mušle, a když se dostatečně nabažil, vyrazili jsme zpět k hotelu. Po cestě jsme samozřejmě museli koupit balón, který Kuba bezpodmínečně potřeboval. To kdybych toho náhodou nesla málo.

To byl první a poslední normální den. Druhý den, v sobotu, si u bazénu rozřízl nohu o střep. Nechápu, jak se tam dostal.

Z nohy mu čouhal bílý střep, nejspíše z talíře či hrnečku. V neděli si při snídani spálil celou dlaň o plotnu na vajíčka. Prohlásil „páíí“ a sáhl, než jsem stihla otevřít pusu. Odpoledne jsme aspoň zvládli projížďku kočárem s koňmi, po které toužil od příjezdu, jelikož nám neustále jezdili pod okny hotelového pokoje. Pro něj byl nezapomenutelný zážitek, když se kůň vydělal. Pro mě nezapomenutelný zážitek, když mě ráno vzbudil s tím, že „kaká ako koník“. To popisovat opravdu nebudu, to se totiž ani nedá. Chudák pokojská.

Nicméně… Doktor u nás byl třikrát, večer jsme jeli sanitou na kapačky. Do čtvrtka jsme nevylezli z pokoje. Zásobu plín na celý týden spotřeboval hned v pondělí. Ve středu začalo být zle mně.

Ve čtvrtek bylo Kubovi už lépe, tak jsem se hecla a vyrazili jsme ven. Třikrát nám ujel výtah. PROČ? PROTOŽE KOČÁR!!! Kdyby na něm Kuba tak nelpěl, tak je po něm. Alespoň jsem si představovala, co všechno bych s ním mohla udělat.

Byli jsme u bazénu i u moře. A všude řval. No já se mu ani nedivím. Kdybych měla zadek jako orangutan, taky bych ve slané vodě řvala. Tak jsme se vrátili na pokoj. A po stotisící pustili Mickeyho klubík. Ty tři díly, které jsem měla stažené na PC, jsem již znala nazpaměť. A ještě pár dní po návratu se mi o Mickeyim, kterému Kuba neřekne jinak než „Achichi“, zdály noční můry.

Nastal den odletu. Pátek. Na recepci jsme měli být v 6:30. Bylo mi zle a zvracela jsem. Zvracela jsem rychle, protože jsme neměli čas. Zase jsem na sebe navěsila tašky, dotlačila kufr k výtahu a vrátila se pro Kubu. Ten samozřejmě musel jet v kočáře. Zasekli jsme se v pokoji jen dvakrát. Úspěch.

Dala jsem do výtahu kufr, vrátila se pro kočár. Výtah nám odjel i s kufrem. Super. „Kufíííčkůůůů, kufíííčkůůů“, řval Kuba na celý spící hotel. Výtah dojel dolů, pak projel kolem nás do nejvyššího patra. Když konečně zastavil u nás, kufr v něm nebyl. „Nééééé, kufíííčkůůů.“ Drahocenné minuty ubíhaly. Dojeli jsme dolů a kufr stál naštěstí před výtahem. „Huáááá, kufíííčkůůů,“ řval šťastný Kuba. Od výtahu vidím delegátku stojící u recepce, jak na mě posunkuje, abych si pohnula. „JÁ SE SNAŽÍM!“ Začala na mě dokonce volat. Už ji nemiluji.
Posílala jsem před námi kufr. Tlačila před sebou kočár, který nejel. Tašky mi sklouzly z ramene ke krku a škrtily mě. Nesnáším Bulharsko!!! Věděla jsem, že je to zcela iracionální, ale začínala jsem cítit záškuby v oku.

Plný autobus (jasně, tam jsme jeli mikrobusem s pár lidmi, na zpáteční cestě obřím autobusem) si nás skrz prsty prohlížel. Nastoupila jsem do autobusu, ověšena taškami, se řvoucím dítětem v podpaží „kufíííčkůůůů, kočáááál, néééé“.

Přeskočím opakující se scénář na letišti s odbavením kufru („Co na tom kufru jako má?“), kontrolu a odebrání kočáru před letadlem.

Byli jsme v letadle. Cukání v oku se zhoršilo a přešlo i na druhé. Jak jinak si mohu vysvětlit, že jsme si sedli o řadu dál. Sbalila jsem tedy pití, svačiny, polštář, Šmoulíka, tablet, telefon a Kubu a přesunuli se o řadu dopředu. Kuba po deseti minutách usnul. Neměl ještě nárok na sedadlo, tak musel sedět na mně. Byla jsem úplně mrtvá a zkoušela jsem pozice, jak bych mohla usnout i já. Když bych si opřela hlavu o okýnko, zakryla bych jeho hlavu svým tělem a udusil by se. Když bych si ji opřela o sedadlo před námi, rozmáčkla bych ho. Když jsem se snažila hlavu opřít o svoje sedadlo, měla jsem ji vyvrácenou a bála jsem se hnout, abych ho nevzbudila a nevzpomněl si, že nemáme kočár a kufr. Jen na vteřinu mě napadlo, že bych mu vyškubla zpod hlavy ten polštář. Opravdu to byl jen záblesk myšlenky. Vůbec jsem se o to nepokoušela.

Vzdala jsem se. Čekaly mě dvě hodiny letu, uvařená pod Kubou, modlící se, abych zase nepotřebovala zvracet, jelikož jsem byla v obležení spících lidí. Objednala jsem si u letušky kávu, abych to nějak přežila. Náš stoleček jsem přes Kubu sklopit nemohla. Pokusila jsem se sklopit stoleček pána vedle mě. Ten tam měl pro změnu nohy. Káva byla maximálně horká a letadlo sebou trochu škubalo. Bylo mi to blbé, opravdu, ale kávu jsem držela nad spícím pánem. No přeci bych nepolila Kubu. Jsem hrozná. Kávu jsem vrátila letušce a koukala do blba.

Konečně jsme přistáli v Praze. Kuba odmítal vystoupit z letadla, protože celý let prospal a podle něj jsme nikam neletěli. Podařilo se mi ho přesvědčit. Táhla jsem tašky, složený kočár, který mi dali hned před východem z letadla a nastoupili jsme do autobusu. Jako jedni z posledních. V náručí jsem držela Kubu, v podpaží kočár, na rameni pověšené tašky. „Musím si pořídit batoh!“

Byli jsme na letišti a šli ke kontrole. Poslali nás do sekce, kde to mělo být extra rychlé. Stáli jsme v řadě dvakrát tak déle než ti, kteří byli ve vedlejší, „klasicky pomalé“. Letušky a piloti totiž chodí tou rychlou a mají přednost. A současně s námi muselo přiletět asi 100 letadel, jinak jsem nedokázala pochopit, kde se pořád brali!

Prošli jsme. Jízlivou poznámku o údajně rychlé sekci jsem spolkla. Šli jsme si vyzvednout kufr. Tentokrát ke správnému pásu. Posílala jsem kufr před námi… však už to znáte. Na letišti nás vyzvedl Kubův tatínek. „Vezmi si ode mě okamžitě ten kočár nebo ho rozšlapu!!!“ Prý je to ode mě milé.