Já prostě nemohu prožít klidný/nudný den.

Ve středu jsme jeli do Prahy. Měla jsem tam dvě jednání a večer pracovní akci. Dítě mělo jít k tatínkovi do práce. Vše bylo přesně domluvené v podstatě na minuty, ale to by se to nesmělo týkat mě, aby to nebylo celé napínavé :-D.

Hned ráno jsem zjistila, že ne vždy platí přísloví „co není v hlavě, musí být v nohách“. Mnohdy je to „co není v hlavě, musí být v peněžence“. Trvalo několik let, než jsem si nechala vyrobit návrh na vizitky. Pak několik měsíců, než jsem si je nechala vytisknout. Chtěla jsem je na tu středu mít. Zadala jsem je do tisku v pátek v noci s poznámkou, že je nejpozději v úterý potřebuji, abych na to v úterý zapomněla jako na smrt.

Ve středu ráno jsme kupodivu vše stíhali. Než jsem si uvědomila, že nemám ty vizitky. Nechala jsem si je poslat na úložné místo. Dítě šlo krmit rybičky k sousedům a já jsem s ranci vyběhla do auta a běžela do toho výdejního místa. Samozřejmě strašně pršelo. A samozřejmě jsem si rozbila ústa o zavřené dveře. Proč jsem je asi chtěla mít v úterý? Protože otvírají každý den v 11 dopoledne a já potřebovala být v 11:45 v Praze.

Běžela jsem tedy zpět domů, boty úplně mokré a česat jsem se taky nemusela. Sedla jsem rychle k PC a hledala v okolí místa jednání nějakou tiskárnu. Podařilo se. Domluvila jsem si expresní tisk vizitek. Samozřejmě za 50% příplatek.

Do Prahy jsem dojeli celkem v klidu. Bojím se o tom úplně mluvit, ale zdá se, že se dítě začíná pomalu smiřovat s ježděním v autě. Už bylo na čase, moje nervy jsou již jako špagáty :-D. A doufám, že jsem si to právě nezakřikla.

Ve 12 mi mělo začít jednání v OC Nový Smíchov. Tatínek pracuje hned vedle centra. V 11:45 jsem byli před kanceláří. On hlásil již před hodinou, že v tu dobu bude mít důležité jednání, že si ho převezme asistentka. Ta ovšem šla do auta pro hračky, aby si mělo dítě s čím hrát. Proběhla výměna SMS, že opravdu musím jít. Odcházela jsem v 11:58. No odcházela, spíše běžela.

Rychle jsem doběhla do tiskárny, nervózně přešlapovala, když prodavač řešil s paní přede mnou, jestli když rozřízne papír velikosti A5, na kterém má dva stejné obrázky, zda to bude stejně velké. Tak si to asi na tu A5 srovnám tak, abych to mohla rozříznout v půlce a bylo to stejně velké. PANEBOŽE! V tom mi přišla SMS od budoucího klienta, že bude mít chvíli zpoždění, že dopravní situace kolem OC není nejlepší. UF.

Už celkem v klidu jsem se přesunula na místo určení, dala si v klidu kávu a čekala. Jednání proběhlo velmi dobře a já jsem se přesouvala zpět do kanceláře tatínka pro dítě. Tam jsem se dozvěděla, že ho tam mohu rovnou nechat, když bych ho tam za dvě hodiny zase vedla. To další jednání jsem měla domluvené do dětské herny, tak nakonec dobře :-). Měla jsem konzultovat diplomovou práci. Byla jsem z toho značně nervózní, zda já jsem něčeho takového schopna. Nakonec se z toho vyvinula potenciální možnost spolupráce na velmi zajímavém projektu a také nabídka na přednášení na podzimní konferenci.

Jednání skončilo v 15:30. Večerní pracovní akce začínala v 19 hodin. Měla jsem tedy dostatek času. Ten jsem využila na nákup riflí. Ty, do kterých jsem se před pár měsíci nemohla vejít, mi jsou již značně velké. Jelikož mám od porodu dole již 43 kilo, neznám svoji velikost. Nahlásila jsem, že si chci zkusit rifle velikosti 32, abych ke svému velkému úžasu skončila na velikosti 29 = NECHÁPU!

V 15:55 jsem seděla v autě, spokojená s nákupem i s časem, který mi zbýval na přípravu. Nijak extra jsem nevěnovala pozornost hlášení rozhlasu, že z důvodu dopravní situace kolem nákupního centra není moc možné vyjet z garáže. Doba odjezdu se vyšplhala na 1 hodinu 22 minut. Děkovala jsem dítěti za důsledný trénink mé nervové odolnosti. Sledovala ostatní řidiče, kteří zuřivě telefonovali, nadávali, vztekali se. Nešlo mi rádio, pustila jsem si tedy jediné CD, které mám v autě. Italské hity. A tančila za volantem na Felicitu.

Jelikož byla dopravní situace špatná nejen v okolí obchodního centra, dorazila jsem na místo svého přechodného bydliště v 18:15, abych v 19 hodin byla zpět v centru na pracovní akci, kterou jsem opravdu velmi chtěla stihnout.

Sprcha, učesání se, namalování se a oblečení se mi zabralo 15 minut a v 18:35 jsem byla v metru. Cesta trvala 13 minut. Cesta z metra na akci v podpatcích minut 8. V 18:56 jsem byla před sálem, kde se akce konala. Otřela z čela pot a užila si super večer.

Druhý den ráno jsem si měla dítě vyzvednout u tatínka v práci v 10 hodin. Celé ráno jsem řešila článek pro klienta do časopisu. Vyřešila a těším se na výsledek :-). Do práce jsem dorazila v 10:10. V Hradci je těch aut opravdu méně. Cesta mi trvala 45 minut.

Už už jsme odjížděli do ZOO, kde jsme měli na 11 hodin domluvený sraz se smečkou dalších dětí, když na dítě omylem upadla kolegyně jeho táty. Půl hodiny jsme sledovali, jak „bó“ odlítá z okna. Naštěstí se kromě drobných oděrek na obličeji nic nestalo. No a zapomněli jsme v kanceláři dudu. Snad nejdůležitější věc!!! Je to sice na tajnačku, ale na spaní ho potřebuje.

Bylo 11:30. Do ZOO jsme dorazili jen s hodinovým zpoždění. To na nás celkem ujde. V rámci tréninku jsem si zaběhala v kopcích pražské ZOO a užili jsme si krásný den.

Cesta k babičce, kde mělo dítě spát, už byla horší. Jelikož bydlí v naprostém centru Prahy. Po 45 minutách jsme projížděli Národní, nikde žádné místo. Vjíždíme do Perlovky a vidím místo. Byť mám auto velké, rozhodla jsem se, že se tam za každou cenu narvu. Nenarvala. Zastavila jsem, půl auta na parkovacím místě, půl auta v silnici. Při výjezdu se mi auto zhouplo a lehce se opřelo o auto přede mnou. Na mém, ani na přede mnou stojícím autě, nebyl ani škrábanec. Nicméně přesně v okamžiku políbení auta před námi mi na okénko bušila policistka. SUPER. Zaprvé na mě řvala, zadruhé se rozhodla, že mi ukáže, jak tam mám najet. Praha mě lehce vytrénovala na podélné parkování, ovšem umím to jen na pravou stranu. Nepovedlo se a za námi se utvořila kolona, v čele se řvoucím taxikářem. Policistka nelenila a řvala na něj také, ať mi jde tedy pomoci, když je tak chytrý. Prý to neumí. „Tak co tady řvete, když to sám neumíte!“ sekundovala mu v hlasitém projevu asi 150 cm měřící policistka. Taxikář změnil taktiku: „tak si ta kráva nemá kupovat tak velké auto, když s tím neumí“. V autě řvoucí pročůrané dítě, za zadkem řvoucí taxikář, vedle auta řvoucí policistka, na ulici dav nadšených turistů! Na sedadle řidiče jedna zoufalá matka :-D. No nic. Na radu policistky jsem zaparkovala o kus dál v zákazu zastavení. Prý si mám připravit papíry a jít s nimi vyřešit tu hroznou dopravní nehodu.

Zastavím auto na zákazu státní – ten zákaz tvořila přenosná značka, kvůli budoucímu filmování. Volám babičce, že by bylo super, kdyby si pro dítě přišla, že to vypadá na dlouho. Vyndávám ho ze sedačky, vidím komplet mokrý flek na pozadí. Postavím dítě na sedadlo řidiče a hledám věci. Dítě troubí na celou Prahu 1. Proč na nás neupozornit ještě více. Dítě je převlečené a já jsem na tom tak, že bych se také potřebovala převléknout. Babička dorazila a odvádí si řvoucí dítě (sice řval „mamíííí“, ale jsem si jistá, že překlad byl „mamíííí, já chci ještě troubit“) a já hledám papíry od auta. NEMÁM. Po důkladném prohledání celého auta nacházím malý techničák. Jdu k policejní dodávce, abych se dozvěděla, že jsem nepřinesla zelenou kartu. Vracím se k autu a hledám. Našla jsem (díky bohu jsem si ji po několik měsících dala minulý týden do auta!).

Jdu zpět k policejní dodávce, kde se řeší nějaký další hrozivý přestupek. Oznamuji, že si jdu vybrat peníze. Následně si jdu do trafiky koupit vodu, nějak mi z toho vyschlo. Předchozí přestupek vyřešen, policista po mně chce všechny doklady. „Ještě zelenou kartu,“ oznamuje. JÁ JI NEMÁM! Nechala jsem ji ležet na novinách v trafice. No je tohle normální?? Běžela jsem pro ni zpět, byla tam! A málem jsem byla obviněna, že tam něco kradu.

Vlezu zpátky do policejní dodávky. Policista se na mě vážně zadívá a říká „Já vás znám! Vy jste byla v televizi.“ Na to reaguje jeho kolegyně: „Ježiši, paní je slavná a já na ní tak řvala! No jako ono se vlastně nic nestalo, na těch autech nic není, ale zase jsou tady všude kamery! Proč jsem sakra stála hned vedle vás. Kdybych to aspoň neviděla!“.

Stálo mě to hodinu a půl času a 500,- Kč. Já prostě nemohu prožít klidný/nudný den.