Jak na Kubu neřvu – tedy snažím se

Začala bych tím, že není vůbec jednoduché psát články tohoto typu. Vždy se najde někdo, kdo se mnou bude nesouhlasit, to je naprosto jasné. Ale u takovýchto článků hrozí ještě další nebezpečí – že si to někdo vezme osobně, že to bude brát třeba i jako útok proti své osobě. Tak prosím, hned v úvodu chci avizovat, že tak to není ani v nejmenším. Jen píšu dle sebe, jak to vidím já, jak to mám já a jak to máme my u nás doma. No a to, že se může stát, že budu nepochopena? Na to jsem si už snad nějak zvykla 🙂 . Často vyjádřím svou myšlenku, mám dojem, že je to naprosto jasné a zřejmé a následně zjistím, že pro mnoho lidí vůbec 🙂 (i proto tak nadužívám smailíky 🙂 )

Jsem moc ráda, že máme jasno hned na začátku 🙂 . Ještě bych ráda řekla, než mi budete argumentovat, že mám jen jedno dítě – ano, mám a hluboce se klaním přede všemi, kdo má dvě a více dětí. Mně opravdu stačí Kuba, který mnohdy vydá za deset 🙂 .

Slíbila jsem, že se pokusím sepsat článek týkající se toho, že na Kubu neřvu. Neřvu obecně. To víte, že se mi už stalo, že jsem řvala jako bodlá svině. Já si před vámi nebudu na nic hrát 🙂 . Ale když jsem minulý týden dostala otázku, zda na Kubu řvu, jestli vypěním, bouchnu, vyletím na něj… Když jsem se zamyslela, řekla jsem ne. A znovu, samozřejmě, že jsem někdy zařvala, ale je to tak, že to už opravdu musí být a on ví, že v tu chvíli je fakt průšvih. Naposledy jsem na něj fakt řvala loni v létě a pamatuje si to do teď. A ne, nezadělala jsem mu na trauma na celý život 🙂 . On nemluví o tom, že jsem na něj řvala, ale že se opravdu nehezky choval ke své věci. On totiž ve Francii úmyslně zničil autosedačku (rozlomil podhlavník) a mě popadlo maximální zoufalství, že je to ta nejdůležitější věc, kterou máme s sebou a ON JI NASCHVÁL ZNIČÍ A V ČEM JAKO POJEDE?!?

No, popravdě si to ale dodnes trochu vyčítám, že to šlo řešit víc v klidu, že jsem mohla víc zachovat chladnou hlavu. Ono má všechno nějaké řešení. Když jsem se uklidnila, vygooglovala jsem obchod s dětským sortimentem, druhý den jsme tam zajeli a koupila jsem sedačku novou, protože jsem stejně po návratu chtěla kupovat větší. No a nakonec to dopadlo tak, že mě vyšla levněji, než v ČR. A že nový podhlavník stojí pár korun. Pak už zbývalo jen vyřešit problém, jak v plně naloženém autě povezu vlastně dvě sedačky. No tak ta stará jela na sedadle spolujezdce 🙂 .

Sice nemám více dětí, ale zase mám hodně práce, která je mnohdy dost náročná, hlavně psychicky. Ale v podstatě i fyzicky, když prosedíte hodiny a hodiny u počítače. Kolikrát mám na zádech stokilový batoh plný stresu, všechno se to na mě valí, nevím co dřív. Do toho musím sama řešit finanční situaci, rozpočty, plány apod. Ono to svádí si to na někom vybít… Ale! Kuba nemůže ani za jednu z těch věcí, kterou jsem teď vyjmenovala. A já si to plně uvědomuji. Navíc, ve chvíli, kdy jsem ve stresu a dávám to na sobě znát (i když si třeba myslím, že ne), tak je okamžitě v nepohodě on. Například když po mně něco chtěl a já mu odsekla „teď ne“, protože jsem nutně musela dopsat email. Zkusila jsem to s větším pochopením, s větší empatií k němu. Pro něj je ta jeho věc stejně důležitá, jako pro mě ten email (nebo cokoli jiného – dovařit oběd, dát prát prádlo … )

Jsme na sebe dost napojení (ale asi jako každá máma se svým dítětem). Takže to znáte, že jakmile je toho na vás moc, tak začne ještě dítě dělat jak před neštěstím, protože to cítí a vlastně neví, co se děje. A ve chvíli, kdy mi došlo toto, kdy jsem si to opravdu plně uvědomila, tak se i u nás doma dost ulevilo. Je větší klid. Kuba je v pohodě a tím pádem jsem v pohodě i já. On se někde ten bludný kruh musí přetnout. Když je v nepohodě dítě (je protivné, řve atd. a nemá k tomu žádný fyzický důvod – třeba mu nerostou zuby nebo někde nesletělo nebo … ) – je v nepohodě máma – když je v nepohodě máma – je v ještě větší nepohodě dítě. A jsme tam. V začarovaném kruhu. Jenže to dítě nebude to, které ten kruh přetne. Já vždy začínám u sebe. Snažím se najít problém u sebe a zkouším (a ne vždy to jde nebo jde hned) s tím něco udělat, změnit to, zlepšit …

A ono to nese své plody. Postupně, pomalu, ale nese. Snažím se zůstávat klidná za každé situace (když zrovna ve Francii nezničí sedačku, já neumím francouzsky, jsem tam sama, unavená po stovkách kilometrů řízení, když jsme nestihli dojet do kempu, kde jsme měli být a musela jsem hledat jiný atd. 🙂 ). No a když už to nejde – protože je toho PROSTĚ OPRAVDU MOC – zkuste honem z hlavy vypočítat, kolik je 648 x 972 😀 . Minimálně mně to dá zabrat a tím odvedu myšlenky někam jinam. Funguje to mnohem lépe, než prosté počítání do deseti 🙂 .

Napište mi, prosím, jak to máte doma vy. Co funguje vám. Moc se těším.

Vaše Téra

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *