Již nikdy více

Naše fenka byla v srpnu na operaci s kolenem. Od té doby moc nechodí, protože jí to zmáhá. Celý život chodila po chodnících a tím si obrousila drápky, že nebylo nutné je stříhat. Pouze pátý na předních tlapkách. Nastala chvíle, kdy bylo nutné drápky ostříhat. Jenže. Do kleštiček, které vlastním, se její drápy (až na ten pátý) nevejdou. Nezbývalo nic jiného, než vyrazit na veterinu. Vyjeli jsme ve složení já, pes a dítě. Již nikdy více.

Dítě oblečené. Já oblečená. Pes na chodbě. Můžeme vyrazit. Za hlasitého povzbuzování „hopi hopi hopi“ sbíháme schody. Nastupujeme do auta. Dítě řve „bob bob bob“. Samozřejmě jsme zapomněli Boba a Bobka doma. Zvažuji možnosti. Buď to risknu a pojedeme bez nich nebo se vrátíme. Riskuji a vyrážíme. Po pár minutách usuzuji, že to byla velká chyba, ale odhodlaně pokračuji v jízdě. Naštěstí to není daleko a po 10 minutách zastavujeme na parkovišti veteriny.

Vyskakuji z auta. Obíhám auto. Po cestě otvírám kufr a pouštím psa. Otvírám dveře u dítěte. Vidí maminku, přestává řvát a objevuje se úsměv. Říkám mu, že bafík musí k panu doktorovi. „De de baf baf?“ Vypouštím dítě. Rozbíhá se za psem. Jsme před vstupem na veterinu. Otvírám dveře. Hrůza v očích psa a radost v očích dítěte. Miluje psy. V tu chvíli mi dochází ta osudová chyba. Jet sama na veterinu s dítětem, které miluje psy a se psem, který má hrůzu z doktorů?

Usazujeme se u dveří do ordinace. Dítě radostně volá „baf baf baf baf“. Všude samí psi. Nejvíce ho potěšil příchod velkého černého vlčáka, který skákal a vyskakoval své majitelce na klín. Dítě se začalo smát jak … to se nedá popsat. Prostě tak, jak se dokáže smát jenom malé dítě. Ale naprosto nakažlivě a rozesmálo celou čekárnu. Až vyšla sestra a ptala se, co se to tam děje.

Snažím se usilovně odvádět pozornost od černého vlčáka. Zaujal ho stojan s letáky. Bere letáky, nese mi je s hlasitým „Ba dá“. Po cestě míjí dveře do ordinace a tluče na ně. Čekárna se řehtá. Vyskakuji, abych odnesla dítě. Pes vyskakuje také a vybíhá za mnou. Strhává se řetězová reakce a vyskakují všichni psi. Začínají štěkat. Dítě ten zvuk vůbec nezná a začíná se hystericky smát. Majitelé se přes smích snaží uklidnit své čtyřnohé miláčky.

Sestra reaguje. Nevím, zda na bušení na dveře nebo ohlušující zvuk linoucí se z čekárny. Každopádně rozhoduje, že jsme na řadě. Říkám doktorovi, že pes potřebuje ostříhat drápky. Musíme ji zvednout na stůl. Chytám ji pod předníma nohama za hruď, doktor zvedá zadek. Sakra. Budu muset eliminovat oblíbenou činnost dítěte. Tedy krmení psa.

Konečně se nám podařilo povalit psa na stůl. Doktor velí „držte hlavu, držte hlavu“. Držím hlavu. Dítě dostává další hysterický záchvat smíchu. Ukazuje prstem na psa a řehtá se. Prst se blíží k psovi a snaží se jí jím vypíchnout oko. Doktor velí „držte dítě, držte dítě“. Vzápětí si to rozmýšlí a velí „držte psa, držte psa“, která využívá situace a snaží se na stole postavit. Chytám psa, držím psa. Pozornost dítěte upoutává další doktor, který otvírá skříňku s léky, obvazy, lahvičkami a bůh ví čím ještě. Dítě zvolá „ohohohoooooo“ a leze doktorovi na záda. Stříhající doktor stříhá jako o život. Doktor lovící léky ve skřínce se snaží setřást dítě ze zad. Nikdo nevydává pokyn. Koho mám držet?

Poslední drápek odstřihnut. Pouštím psa, sundávám dítě z doktora. Pes vyskakuje na stole a chce skočit. Pouštím dítě, chytám psa. Leje ze mě, chlupy mám všude. „Kolik jsme dlužni?“ ptám se doktora. „Nic, běžte,“ reaguje doktor. Raději si nepřekládám význam.

Beru dítě, sbírám věci. Sestra otvírá dveře do čekárny. Toho využívá pes. Koutkem oka vidím, že je v čekárně ještě více psů. „Stůj,“ volám na naší fenku. Vlajeme za ní do čekárny. Co teď, co teď? Držet psa? Držet dítě? Oblékat dítě? Očistit se od chlupů? Pokládám věci na jedinou volnou židli. Žádám paní sedící vedle, aby mi věci pohlídala. Všichni tři se odebíráme na toaletu nad schody. Snažím se ze sebe sundat chlupy, myju si ruce. Pes otvírá dveře. Kde je dítě? Vystřelím za ním a po mokré podlaze se smekám a předvádím ukázkový telemark. Chytám smějící se dítě těsně před pádem. Jsem mokrá, stále celá chlupatá a asi jsem se roztrhla. Dítě má záchvat smíchu a čekárna padá smíchy pod židle, psi vyjí, štěkají.

Kulhám ze schodů. Dítě volá „hopi hopi“. Vysvětluju mu, že to opravdu nejde. Čekárna brečí smíchy. Paní, co mi hlídala věci, se nabízí s pomocí. Prý mají doma taky takového ďábla. Prosím jí tedy, ať jistí psa, aby ji někdo nesežral. Oblíkám dítě. Posazuji dítě na židli, aby neuteklo. Oblíkám sebe. Dítě využívá okamžiku, kdy si oblékám svetr. Volá „bu bu bu“ a seskakuje ze židle. Dobře, obléknu se venku. Věším na sebe kabelku, přebalovací tašku, do podpaží beru kabát, do druhé ruky dítě, mezi nohama mi jde pes. Skoro na ní jedu. Čekárna se s námi se smíchem loučí.

Jsme venku. Jdeme k autu. Proboha, vždyť my nemáme toho Boba a Bobka.

Již nikdy více.