Když má chlap rýmu

Kdo má doma dvouleté batole, tomu nemusím nic vysvětlovat. Pro ostatní jeden rychlý vstup.

Kuba je nemocný. Má rýmu. A když chlap řekne, že „má rýmu“, tak vlastně pozpátku říká „umýrám“. A vůbec přitom nezáleží na velikosti toho chlapa. Četla jsem, že když žena rodí, má na několik okamžiků možnost vcítit se do muže, který trpí rýmičkou. Ano, svatá pravda. A kdybych náhodou zapomněla na to, jak hrozně mu je, tak u toho nahlas heká.

Padla třetí hodina ranní a já jsem konečně zaklapla počítač a vydala se nahoru do patra, kde máme ložnici. Vejdu tam, Kuba leží v mojí posteli, oči široce otevřené, usmívá se na mě a radostně mě vítá „taaaau, maminkooo“.

Já: „Co to znamená Kubo? Proč nespíš?“

Kubé: „Míko, maminko, posím.“

Já: „No nebudu ti teď v noci dělat mlíko, v noci se mlíko nepije.“

Kubé: „Míko noci jo. Kubík ýmu.“

Já: „Jako proto, že si nemocný, tak máme udělat výjimku a mám ti udělat mlíko?“

Kubé: „Ano, maminko, posím.“

Jdu tedy dolů, udělám mlíko, vracím se nahoru, Kuba si ode mě vezme lahvičku, zkoumavě si ji prohlédne a zahlásí „Neci míko. Míko noci ne.“

Jsem to ale trubka. V noci se mlíko přeci nepije!

Usínáme ve 4 ráno a o půl 7 budíček.

Kubé: „Maminko, távej. Míko.“

Já: „Kubíčku, prosím tě, vždyť je ještě tma, ještě spinkej.“

Kubé: „Maminko, távej, hodin. Patovat.“ (Jako bych slyšela svoji mamku, která každé ráno vstává se slovy „ježíš, to už je hodin, musím do práce“.)

Já: „Kubíčku, prosím tě, vždyť je ještě noc, pojď ještě spinkat.“

Kubé: „Maminko, távej, Kubík míko.“

Usoudila jsem, že tohle nemá cenu. Jdeme tedy dolů. Kubík se rozvalí na gauči a začne mě honit jako nadmutou kozu.

Kubé: „Maminko, míko.“

Jdu tedy udělat mlíko.

Kubé: „Tudí“ (Studí)

Běžím ho ohřát.

Kubé: „Pájí.“

Běžím ho ostudit.

Kubé: „Neci míko, maminko, neci míko. Pustit otomůku.“ (Neskutečně jsem ho namíchla, když mi hned nedošlo, že chce pustit Vochomůrku. Ale zase na mou obranu, ještě jsem neměla kávu.) Následně mi řekl „maminko, bež pyč, Kubík hají ám!“ To jsem dopadla.

Za chvíli mě ale volá. Chce si povídat.

Kubé: „Maminka ho(l)ka není, maminka kuk.“

Já: „Kubíčku, maminka ale není kluk, maminka je holka.“

Kubé: „Ne, maminka kuk. Kubík dívat maminky pinďu.“

Jsem totálně namydlená.

Já: „Ale maminka je opravdu holka a holky nemají pinďu, to mají jenom kluci.“

Kubé: „Maminko, ukážat.“

Co byste dělali na mém místě vy? Mně se to naštěstí podařilo zamluvit. Ale na jak dlouho?

Říkám Kubovi, že jdu dát prát prádlo a pak půjdeme chystat oběd. Upřímně, jsem vážně šťastná, že mám opravdu šikovné a inteligentní dítě. Ale proč se musí naučit vše vždy okamžitě ovládat? Máme troubu, kterou vážně není jednoduché zapnout. Těžce se točí knoflíky a ještě se musí potvrdit tlačítkem „OK“. Přijdu do kuchyně a Kuba mi hlásí „maminko, Kubík delá sačinku“.

Tak pohoda. Dodělám už jen knedlík a zelí a oběd máme. Vážně jsem ráda, že se ty kačeny nestihly rozpustit.

Jo a taky poptávám šikovného hodinového manžela, který by nám přimontoval v bytě systém kladek, abych mohla všechno vytáhnout ke stropu. Přijde mi, že je někdy rychlejší, než světlo a ne, opravdu si nemyslím, že používat můj Chanel je dobrý nápad.

Kolikrát jsem si říkala, že bych potřebovala, aby měl den víc hodin. Díky bohu za to, že jich má jen 24. I tak je to někdy moc.

Konečně se přiblížila hodina spaní a Kuba se šel koupat. Jasně, samozřejmě si ve vaně poručil mlíko. A zase operoval s tím, že má rýmu, a že mu ho musím jít udělat hned. Šla jsem do kuchyně a celou dobu s ním komunikovala, jestli není utopený. Za chvíli mě volá.

Kubé: „Maminko, bubinky, moč bubinek.“

Já: (běžím zpátky) „Ježíši, cos to tam zase vylil?“

Kubé: „No toto míko.“ (Ukazuje na můj zcela nový šampon. Jistě, že je prázdný.)

Je vykoupaný, chci mu dát pyžamo. Proč mám vždy pocit, že když ho oblékám, že má najednou víc rukou a nohou? Je to souboj jako s anakondou a on si to neskutečně užívá a má záchvaty smíchu.

Je v postýlce. Utírám pot z čela. Po chvíli mě volá …

Kubé: „Maminko, poď Kubikem nao-u.“ (nahoru)

Já: „Pročpak Kubíčku? Jen hezky spinkej, už je noc.“

Kubé: „Maminka hají Kubikovi. Žíct Kubíkovi dobej bojec.“ (Maminka si má lehnout ke Kubíkovi a říkat mu, že je dobrej borec.)

Já: „Ty chceš, abych si k tobě lehla a říkala ti, jak jsi skvělý?“

Kubé: „Áno!“

Má pravdu! Je fakt dost dobrej borec.

Konečně spí a já prohlížím telefon. A vyprsknu smíchy. Oni si jako s naší fenkou fotí selfíčka?