Kuba není úplně standardní dítě

Každý den si říkám, že si musím najít nějaký den k tomu, abych psala. Opravdu si vyhradit jeden den v týdnu a dodržovat ho. Jenže stále nějak nevím, který den by to měl být :-D. Kuba přes den nespí, již skoro rok, večer chodí spát pozdě a mám pocit, že čím víc má pohybu, tím více ho to nabíjí :-D. A ve chvíli, kdy usne o půlnoci, jsem kolikrát ráda, že zvládnu udělat věci, které udělat opravdu musím. A to bych toho chtěla dělat a zvládat mnohem víc navíc, než je jen psaní :-D.

Dnes odjel na víkend k tatínkovi, takže jsem se rozhodla toho využít a něco vám sepsat.

Stále více lidí mi říká, že Kuba není úplně standardní dítě. On si nehraje jako jiné děti, on mnohem raději diskutuje. A vybírá si opravdu výživná témata a ne na všechny mé znalosti stačí. Takže se teď každého ptá: „na co seš obojník?“, aby mohl následně vysosat jeho vědomosti.

Ve středu jsme jeli na chatu k mému režisérovi z divadla, ke strejdovi Honzovi. Vezli jsme s sebou tetu Janu. Kuba viděl po cestě vodojem a nutně musel volat mojí mámě, jakožto odbornicí přes vodu 😀 a probrat to s ní. Kde se najde zdroj vody, jak se ta voda dostane do vodojemu, jak se ta voda dostane z vodojemu a na jakém principu, jak se sešroubují trubky, jak se voda dostane do vodovodu a následně do kanálu. Tetě Janě hodně škubaly koutky. Poté babičce kvůli vodojemu znovu volal od strejdy Honzy a ten nelenil a sestavil mu ho. Pak to komentoval právě tak, že Kuba si nehraje a pokud si hraje, vezme na milost takto „sofistikovanou a vědeckou“ věc.

Poté s ním probral, co je eufemismus, s tetou Janou si vysvětlili, co je bavlna a kde roste, musela mu ukázat i fotky. Pak se přesunul za Honzou, aby se ho zeptal na stroje, které bavlnu zpracovávají. A po cestě zpět domů musel volat tatínkovi, aby se ho zeptal, kdo je Bůh. Moje vysvětlení, že i jako nevěřící se k němu každý večer modlím, aby už konečně usnul, ho moc neuspokojilo :-D.

Večer jsem si pak říkala, že se někdy cítím jako štvané zvíře :-D.

Přijeli jsme do Hradce. Jeli jsme na veterinu, kde Seibn vyndávali stehy. A znovu musím zopakovat, že mít akční dítě a starého (téměř hluchého a slepého) psa, je někdy opravdu náročné. V čekárně naštěstí nikdo nebyl, takže jsme šli na řadu téměř hned. Za to jsem vždy hrozně ráda, protože když tam čekáme delší dobu, má Kuba tendenci probírat obrázky parazitů, které v nadživotní velikosti visí na stěně. A popisky u nich jsou latinsky. Ve chvíli, kdy mu u nějakého řeknu, že nevím co to je, obchází lidi v čekárně a ptá se, zda to ví. Když neví, komentuje to velmi hlasitě: „áááchjóó, taky to neví“.

Po odjezdu z veteriny (informovala jsem na FB stránce, co je se Seibn vše potřeba dělat) jsme hnali na nákup, protože doma nic nebylo. Když jsme pak dojeli pod barák, vytahala jsem všechny věci z auta – těžký kufr, tašku s nákupem, tašku se zbytkem granulí a miskou, tašku s holinkami – pak jsem vyndala z auta Kubu, který se mezitím přemístil za volant a „řídil“ a otevřela jsem kufr, že vyndám Sei, která měla na krku límec, aby si nerozkousla či nerozlízala ránu. Té se vůbec nechtělo seskočit, tak jsem odnosila věci k baráku a vrátila se pro ní a musela ji z kufru vyndat. Kuba už ji v tomto přeskočil a je to on, kdo koho hlídá. To je velmi úlevné.

V baráku jsem sundala Sei límec, jelikož se hned na prvním schodu zasekla a málem upadla. Kuba vzal límec a běžel nahoru. Já jsem mezitím táhla náklad a říkala si, že je škoda, že mě někdy někdo nevyfotí, protože bych pak mohla poslat životopis na pozici šerpy :-D. Kuba mě neuvěřitelně překvapil, protože doběhl nahoru, dal tam límec a vrátil se pro nás se slovy: „maminko, muším ti pomočt, nešeš toho moc!“ a vzal mi tašku s holinkami. Dotáhla jsem vše nahoru, za mnou funěla chudák Seibn. Kuba šel rovnou do vany, jelikož chodil na chatě bos a nejen nohy měl úplně černé :-D.

Poté jsem běžela rychle vařit večeři. Po večeři provedla léčebné procedury Seibn a Kuba mě neuvěřitelně překvapil, protože mezitím sám usnul. Asi už i on cítil, že je toho moc, a že už prostě nemohu :-D. Takže jsem měla konečně prostor v klidu pracovat a šla jsem spát (opět) ve tři ráno :-D.

Každopádně… Ať je to jak chce, jsem neskutečně šťastná, že Kubu mám, že žijeme takový život, jaký žijeme (musím se také dokopat k tomu, abych vám sepsala informace z naší cesty po Evropě, protože to byla velká jízda :-D) a nikdy nepřestanu děkovat (a ne, Bohu ne 😀 ) za to, že mám tak úžasné a šťastné dítě a hlavně za to, že je zdravý. Protože to bohužel není samozřejmost.