Musím sepsat závěť

Dítě jezdí zhruba jednou za 14 dní k tatínkovi. Co jsme se odstěhovali z Prahy, jezdí si pro něj. Většinou vlakem. Měl přijet dnes v 16 hodin. Jelikož ale musel k doktorovi, měl zpoždění. Vlak měl dorazit v 17:21. Už jsme byli na cestě, když jsem se dozvěděla, že mu přípoj ujel a dorazí až v 17:55.
Dnes tu od rána pršelo. Vyšli jsme před barák a usoudila jsem, že je déšť natolik silný, že musím na kočár nasadit pláštěnku. Dítě bylo opačného názoru a dalo to velmi důrazně a hlasitě najevo. V kočárku odmítá jezdit připoutaný. Většinou z kočáru nevyskakuje. Většinou mu ale nenasazuji pláštěnku. Svedl brutální souboj s pláštěnkou a podařilo se mu ve fusaku jako hadovi vyklouznout z pod pláštěnky.
Půl těla měl na kočáru, půl těla už na zemi. No a co teď? Když pustím rukojeť kočáru, celý na něj spadne. Jelikož se mi díky taškám, které tahám, protáhly ruce, dosáhla jsem na něj a podařilo se mi ho vysvobodit. Dítě sebou mrskalo na zemi ve fusaku. Čerstvě vypraný fusak celý od bahna. Já celá od bahna. Nakonec i dítě od bahna. SUPER.
Sundala jsem mu pláštěnku. To nemá cenu… Jsme na zastávce. Nastupujeme do trolejbusu. Dítě okamžitě mačká tlačítko pro vozíčkáře. Ze mě leje. Jak jinak. Musím si jít koupit lístek. Žádám vedle stojícího mladíka, aby ho na chvíli pohlídal. Dítě se s ním okamžitě dává do „řeči“, posílá mu pusinky (on taky bere všechno), nabízí mu pití a chce si s ním plácnout.
Jsem zpátky. Musím se svléknout. Leje ze mě čím dál víc. Sundávám bundu a pokládám ji na kočár. Dítě ji okamžitě bere a hází na zem. ACHJO. Chci dát pláštěnku, kterou jsem pohodila na boudu pod kočárek. Mačkám ji do úhledné koule, dřepnu si a rvu ji pod kočár. V tom trolejbusák brzdí a já se válím na zemi. Dítě propuká v hrozný smích. Cestující se snaží smích udržet. Vedle stále stojící mladík si s dítětem plácne. BEZVA.
Jsme na nádraží. Je 17:20. Vystupujeme z trolejbusu. Jsme v hale. Dítě velí „ťápity“ a vyskakuje z kočáru. Čeká nás nekonečných 35 minut čekání. Proti nám jde můj spolužák z vejšky. V podstatě ho prosím, aby s námi strávil nějaký čas. V 17:35 se omlouvá, že už fakt musí jít. Dítě lítá v kruzích okolo kočáru, úmyslně padá, válí se po zemi a směje se.
Po odchodu spolužáka říkám dítěti, že se jdeme projít. Dítě zařve „mňaminy“. No fajn, dám mu mňaminy, ale až co mu utřu černé ruce od nádražní podlahy. No jasně, dítě mi doma z přebalovací tašky vyndalo vlhčené ubrousky, jelikož má uklízecí mánii. Tak fajn, půjdeme do nádražního obchodu a budu doufat, že prodávají vlhčené ubrousky. Protože při představě, že ho táhnu na záchod, mi není nejlépe.
Dítě vlítne do obchodu a už krade. Volám na prodavače za kasou, zda mají vlhčené ubrousky. Prý úplně vzadu. No super, musíme projít celým krámem. Kočár se všemi věcmi, včetně mého notebooku, telefonu a peněženky nechávám na kraji krámu a rychlostí blesku běžím dozadu pro ubrousky. Dítě řve hlasitě „mňaminy“ a bere si věci z regálů. Rychle očima vybírám něco, co by pro něj bylo alespoň částečně vhodné. Rozhoduji se pro višňový minizávin, vkládám ho dítěti do rukou a říkám mu, aby ho donesl pánovi za kasou.
Dítě si bere minizávin do jedné ruky a druhou rukou na mě znakuje peníze a volá „kojí, kojí“ (rozuměj korunky). Tak v podstatě můžu být ráda, neztratí se.
Nákup zaplacen. Jediné volné místo na sezení je mezi dvěma staršími dámami. Posazuji dítě. Utírám mu ruce. Dítě skanduje mňaminy na celé nádraží a sundává si boty. Jakou to má souvislost nevím, ale následuje vysvětlování a souboj, který odmítám prohrát. „Podívej, maminka má taky boty, paní má taky boty …“. Dítě seskakuje a snaží se paní boty sundat. Posazuji ho zpět. „Jestli chceš jíst závin, musíš mít boty,“ podporuji v dítěti logické uvažování.
Vkládám mu do rukou minizávin. Nechává si nasadit boty. Sedí celá dvě sousta. Pak vyskakuje a vybíhá. I bych za ním běžela. Ale než jsem mu ve dřepu utřela ruce a vyhrála souboj s botami  (JO!!!), ztuhla mi má stará, operovaná kolena a já se z hekáním zvedám na dítětem uvolněné místo.

Je ode mě asi 100 metrů a řve „mamíííí, tadííí“ a otvírá dveře kadeřnictví. No tak jo. Běžím, protože za dítětem se zavírají dveře. Obě starší dámy na mě volají, že mi přejí hodně štěstí a pevné nervy. Vytahuji dítě z kadeřnictví, vracíme se na místo. Míjíme tabuli příjezdů. ACH NÉ, vlak má 10 minut zpoždění.

Píšu zoufalou SMS. Asi mám pocit, že si ji přečte, vyskočí z vlaku, poběží a bude tu rychleji. Nestalo se.

Dítě ovšem upoutává něco jiného. Velký mokrý flek na podlaze nádraží. Propuká v řev „mamííí, tadíí, bodel“ a sápe se mi na tašku, aby si vyndal vlhčené ubrousky a mohl to uklidit. Nijak ho neuklidňuje moje reakce, že to určitě někdo uklidí. Stojíme nad tou louží dobrých 5 minut a dítě je jako zaseklý kolovrátek. Mám spásný nápad.

„Pojďme se podívat na automat na kafe.“ Dítě reaguje pozitivně, běží k němu, stojí u něj, natahuje ruku, znakuje peníze a řve „kojí“. „Nemáme peníze miláčku, všechny jsme je utratili,“ pokouším se. Dítě se zamyslí, podívá se na mě, ukáže kamsi prstem a důrazně zvolá „kojí“. Sleduji dráhu prstu a nevěřím svým očím. Ukazuje na zhruba pět metrů vzdálený bankomat.

Došly mi argumenty. Naštěstí se otvírají dveře a proti nám kráčí táta. „Tatííííí,“ volá dítě. Jsem zachráněna.

Musím sepsat závěť.