Může-li se něco pokazit, pokazí se to

Karolina Mikšíková je autorkou velmi populární FB stránky Karolina: život, na který metr nestačí  a nedávno jí vyšla kniha Život, na který metr nestačí, která hned začala dobývat knižní žebříčky.
 
Kájo, chtěla bych tě požádat o krátké představení a představení celé tvé početné smečky 🙂 

Jmenuju se Karolina, měřím skoro dva metry a  bydlím i s Danielou a Bertíkem na vesnici, kde je zhruba 20 stálých obyvatel. Danielka je moje máma, křestním jménem ji oslovuji od mých dvanácti let – proč? To se dozvíte v knížce 🙂 Bertík je můj brácha, taky měří skoro dva metry, ale na rozdíl ode mě má tak o dvacet kilo míň, než mám já. V tomto složení se momentálně staráme o asi 25 koz, pár ovcí, tři koně, pět psů, patnáct slepic, hejno hus, několik perliček a jednoho kocoura.

Kdybych měla vypíchnout pár zvířat, která se na blogu objevují prakticky pořád, je to určitě Šmeny – dvoukilový krysařík a můj neúnavný parťák, kozel Marcel, ničitel mého psychického zdraví a koza Růžena – zakladatelka našeho chovu.

Já tě sleduji už dlouho a strašně se u tvých příspěvků bavím, co bylo prvotním motivem, abys začala psát?

Moc děkuju! No, začala jsem psát takové krátké frky na svůj osobní Facebook, kde to mé přátele bavilo, což bych i dokázala pochopit, znají mojí šílenou rodinu osobně a tak nějak věděli, čeho jsme schopní. K založení blogu jsem byla prakticky dotlačena právě přáteli z Facebooku. Navíc jsem měla odjakživa srandu ze všech blogerů, kteří blogování berou jako poslání. Začala jsem tak psát blog o kozách, ovcích a světe div se – má to úspěch. Asi jsem zaplnila blogerskou skulinu na trhu 🙂

Nedávno ti vyšla knížka – napíšeš mi o ní něco? A neboj se vytáhnout 🙂

Co bych řekla. Knížka Život, na který metr nestačí vznikla na základě mého blogu na Facebooku. Do knihy jsem ale přidala spoustu kapitol, které jsem na Facebooku nikdy nezveřejnila, tudíž si (snad) přišli na své i ti, kteří mě sledují na Facebooku. Nejsem asi moc vytahovací typ, navíc jsem po tátovi zdědila takový nešvar – neumím se zastavit a říct si: „Tohle se ti povedlo.“ Na vydání knížky jsem se neuvěřitelně těšila, ale hned jak byla venku, upnula jsem se na další cíl a knížku jsem od vydání měla v ruce přesně dvakrát.

Co tě vůbec vedlo k tomu knížku napsat? Byl to tvůj nápad nebo tě k tomu někdo lehce/nenásilně (haha) dokopal, jako mě? 🙂

Oslovila mě Anna Urbanová – skvělá ženská, která mimochodem „objevila“ i Dominika Landsmana z Deníku moderního fotra. Když už jsem měla takové zázemí pro napsání knížky, byla bych hloupá tuhle šanci nevyužít. Knížka je skvělá i díky báječným ilustracím talentované Báry Balgové, která mi, stejně jako Anna sedla i jako člověk.

Já tě znám hlavně jako pracanta na vaší rodinné farmě (třeba když se ti kůzle vykadí do kapsy a tak 🙂 ), ale zaznamenala jsem, že chodíš normálně do práce. Čím se živíš?

Je to sranda, doma vlastně pracuju buď před prací nebo po ní, jinak totiž normálně chodím do práce – pracuji jako manažerka jezdeckého areálu. Ke koním mám odjakživa blízko, víc než deset let jsem i sama aktivně závodila, tudíž jsem po téhle práci skočila všema deseti.

 

No a taky jsem zaznamenala, že jsi nově zadaná. Prozradíš nám o něm něco? Potkali jste se na základě tvého blogu? Nebo je zcela mimo toto prostředí? 

Jsem, vlastně poprvé v životě mám vedle sebe chlapa. Je to nový, jiný. Tím, že jsem s bráchou vyrůstala bez táty a Danielka nikdy neměla potřebu mít doma chlapa, se v těch vztahových věcech teprve učím chodit. Jmenuje se Daniel, je skvělej, jsem ráda, že ho mám. Známe se vlastně docela dlouho z práce, v něco víc to přerostlo ale až koncem loňského roku.

Jaké jsou tvé plány v nejbližší budoucnosti?

Upřímně? Vůbec nevím! V hlavně si pořád pohrávám s novým konceptem blogu, v plenkách je instagramový projekt (ze)stárnem?, ve kterém bych chtěla vyprávět životní příběhy seniorů. Všimla jsem si totiž, kolik mladých lidí přehlíží stáří v tom „špatném“ slova smyslu, a přitom si neuvědomují, že k chození o holi vlastně směřujeme úplně všichni.

Četla jsem, že se vám teď děsně neplánovaně oplodňují kozy, ty sama něco takového nemáš v plánu? Nějakou malou Karolinku? 🙂

Momentálně určitě ne, věk už na to asi ale mám. Je mi pětadvacet, nikdo už by asi neřekl, že jsem mladá maminka. Navíc mám panickou hrůzu z porodu. „Sladce tam, hořce ven“, je výrok mojí kamarádky, který ve mně evokuje pocit, že porod asi není nic, na co bych se zvládla psychicky připravit dřív, než za dva, tři roky … Děti bych ale chtěla – fakt bych si pro ně přála být tak skvělou mámou, jakou je pro mě a Bertíka Daniela.

Je něco, co bys chtěla vzkázat? Ženám, mužům – to je jedno. Nějaké velké moudro? 🙂

Zní to jako klišé, ale važte si svého zdraví a buďte šťastní, fakt věřím tomu, že pozitivní přístup k životu dokáže hodně.

Jo a kdyby nám chtěl někdo píchnout s prací okolo zvířat, ať se mi ozve 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *