Nechtěná romantika

Tak jeden kousek ze staršího soudku. Potápějící se loď jsme již opustili :-D.

Bydlíme v nájemním bytě. A jako v takovém je potřeba (alespoň já se domnívám) veškeré zásahy do něj konzultovat s majiteli. Jsou v něm staré elektrické rozvody. Vše začalo tím, že mi asi před měsícem praskla žárovka v předsíni.

Tento zásah jsem nepovažovala za nutný konzultovat a jako velká holka jsem si koupila žárovku. Trvalo mi to asi jenom 14 dní. Čtvrt hodiny jsem dumala u vypínače, zda je to světlo vážně vypnuté. Nakonec jsem v bytě shodila všechny pojistky. Vylezla jsem po schůdkách z Ikea pod světlo. V zubech jsem držela telefon (podotýkám, že mám Samsung Note), na kterém nemám aplikaci baterky. Takže mi neustále zhasínal. Po pěti minutách balancování na schůdkách, s křečí v puse, jsem slezla. Takhle to nepůjde. Nahodila jsem pojistky, zapnula světlo v koupelně, abych aspoň něco viděla a šla si převléknout kalhotky.

Vzpomněla jsem si na babičku, která mi vždy říkala „ujisti se, že máš čisté prádlo, co kdyby se stala nějaká nehoda.“ Až mě najdou mrtvou v křeči s žárovkou v ruce, bude to aspoň méně potupné.

S odhodláním sobě vlastním jsem za dvě hodiny znovu lezla na schůdky. Sundala jsem kryt ze světla, slezla a plácala se po ramenou, jak jsem dobrá. Po takovém výkonu to chtělo pauzu. Další hodinu jsem sbírala odvahu. „Sakra Terezo, drž hubu a zemři jako chlap.“ Vylezla jsem nahoru a začala šroubovat.

„Proboha, jsem slepá, určitě jsem právě oslepla,“ řvala jsem padajíc ze schůdků. Neoslepla jsem, ale dozajista si zlomila záda. Ležím a svírám v ruce dvě žárovky. Samozřejmě, že jsem zachránila tu prasklou.

Můj záchranářský pes vyskakuje a běží, spíše se plouží mě vzkřísit. Nebo se podívat, jestli v ruce nesvírám něco k jídlu. „Stůj, všude jsou střepy,“ volám vyskakujíc jako postřelená srna. Nevím, jakým zázrakem jsem se nepořezala. Záda se zdají být v celku. Zametám střepy. Prozíravě jsem koupila žárovky dvě.

S myšlenkou, že nic horšího se mi stát nemůže, lezu znovu nahoru. Zašroubuju žárovku. Světlo nesvítí. Google říkal, že se mi do očí vysypala objímka nebo něco v tom smyslu. Takže to svítit nebude.

Po dalším týdnu po tmě praská žárovka na záchodě. Vyhazuje pojistky až na chodbě a celý byt upadá do hluboké tmy. Povolávám posily. Přijíždí má hodinová manželka Verča a zkušeně nahazuje pojistky a vyměňuje žárovku. Paráda. Bývalí nájemníci totiž dali na dveře záchodu zrcadla a mně by hrozně chybělo se nevidět sedíc na míse.

Nicméně mi není přáno dlouho. Další den v noci praská žárovka v koupelně, spolu s ní všechny ostatní žárovky a pojistky na chodbě padají. Budu to řešit až druhý den za světla a jdu spát.

Ráno v 6 budíček. Budu s tím budíkem muset něco udělat. Nezvoní, ale skanduje „máma, máma, máma“. Po uspokojení potřeb dítěte (rozuměj nakrmení divé zvěře) ho nechávám sedět v židličce.  Skanduje své oblíbené a já se jen v tričku (to přece bude chvilinka a nikdo mě neuvidí) vydávám na chodbu nahodit pojistky. Jsem dozajista k sežrání. Otvírají se dveře vedlejšího bytu, vychází muž, ze široka se usmívá, podává mi ruku a sděluje mi, že je náš nový soused. Jednou rukou si stahuji tričko. Druhou mu podávám. Představuji se, pán si mě zkoumavě prohlíží a já (asi abych rozčísla atmosféru) mu pokládám velmi inteligentní dotaz. „Jak vypadá váš pták?“ Za zdí ložnice mi totiž furt řve nějaký opeřenec. Pán jde do kolen, říká, že je to jen malinká andulka a já rudá až na zadku mizím za dveřmi našeho bytu. Je možné, že se už nepotkáme?

Misi jsem ale zvládla a pojistky jsou nahozeny. Byt je ale stále po tmě. Alespoň mi jde elektrika. Vlastním dvě svítidla. Lampu a lampičku. Lampičku dávám do koupelny, rozsvěcím ji a vidím se v zrcadle. Opravdu doufám, že se tím pánem už nikdy nepotkám.

Vyndávám dítě z židličky a jdu se obléct. Dítě jako každý den provádí průzkum bytu. Mizí v koupelně. Slyším ránu a hlasité „ooooooo“. Samozřejmě povaluje lampičku na zem a té praská žárovka.

Je na čase oznámit majitelům, že na romantiku při svíčkách nejsem stavěna a opustit potápějící se loď.