Někdy má štěstí, že ho miluji

Měli jsme jet na vesnici. Do poslední chvíle jsem nevěděla, zda to klapne nebo ne. Rozhodla jsem se na poslední chvíli a došlo mi, že dítě má jen jedny boty. Od babičky za jedenáct stovek.
Dítě po obědě spalo a já jsem čekala, s jakou se vzbudí, že podle toho buď pojedeme nebo ne. Vzbudil se s dobrou a na otázku, zda chce jet „pá“ mi odvětil „ááááno“. Začala jsem tedy balit. Nevím, jak to dělám, ale i když jedeme někam na den až dva, vždy všechny vyděsím, že se k nim stěhujeme. Nemáme úplně malé auto a stejně mám pokaždé problém to do něj narovnat.
Už když jsem vrstvila tašky v předsíni, děsila jsem se, kdo to jako k tomu autu odnese. Jelikož nám před barákem čistili komunikaci, parkovala jsem jako na potvoru o kus dál. Škoda, že nás neměl kdo vyfotit. Táhla jsem svoji KABELKU velikosti lodního kufru, tašku s notebookem, přebalovací tašku, cestovní tašku, modrou tašku z Ikea plnou hraček na písek, odpadkový koš s obsahem 120 litrů a samozřejmě dítě. Pod nohama se mi pletl pes. Na schodišti jsem se zasekávala, jak jsme byli širocí. Občas mám v těchto situacích pocit, že jsem chobotnice. Ještě jsem mohla vzít něco du zubů a hodilo by se mi natrénovat nošení věcí na hlavě. Dítě hekalo, jakoby ty věci neslo samo. Posadila jsem ho na cestovní tašku, aby mu to bylo příjemnější. Ta se mi zařízla do krku a nechybělo mnoho a byla z ní gilotina.
Jsme před barákem. Pouštím psa. Dítě se hrne za ním. Chci rychle vyskočit ze dveří a chytit dítě, ale zasekávám se. Tašky mě drží v baráku, tělem visím z něj. Na poslední chvíli chytám dítě za zadek, aby nespadlo ze 3 schodů, které vedou od vchodu. Tašky drží. V tu chvíli díky bohu, jinak bychom letěli oba. Ale co teď? Pomalu pouštím dítě, to se po zadku sesouvá ze schodů a zdrhá. Jako had se vyvlíknu ze všech popruhů a běžím za ním. Vracíme se společně k baráku. Kážu dítěti, ať stojí a ani se nehne. Poslechl. Na 5 vteřin. Vytahuji první tašku. Běžím pro dítě. Chytám dítě. Důrazněji říkám „stůj a ani se nehni“. Dítě miluje hru „JAK VYTOČIT MATKU“. Chřestí smíchy a zdrhá.
Tašky jsou venku, věším je na sebe a jdeme. Dítě uposlechlo příkaz a stojí a ani se nehne. „Miláčku, prosím, pojď. Maminka to má těžké, asi jí upadnou ruce.“ Dítě poslechlo, rozpohybovalo se, udělalo dva kroky směrem ke mně, zařehtalo smíchy a rozběhlo se na druhou stranu. „PANEBOŽE, CO JSME KOMU UDĚLALA? PROČ MUSÍ BÝT PO MNĚ?“ Musí na mě být úžasný pohled. Se všemi taškami se rozbíhám a chytám dítě.
Na krku se mi houpou tašky, v jedné ruce odpadkový koš, v druhé ruce táhnu dítě. „Proboha, pes! Kde je?“ Už skoro neslyší a nevidí a musí se hlídat, aby ho něco nepřejelo.  Naštěstí nervózně podupává na chodníku za rohem a čeká. Přecházíme silnici k popelnicím. Dítě řve. Chvíli přemýšlím, kterou ruku vyprázdnit. Dětí máme málo, vyhazuji odpadky. Jelikož potřebuji na zvednutí víka druhou ruku, pouštím dítě. To samozřejmě využívá situace a zdrhá. Kdybych mohla, kleknu si před něho na kolena a poprosím ho, aby těch zbývajících 20 metrů k autu došel jako člověk. Chytám ho. Další hra, kterou dítě miluje, je hra na gumáka. Držíte ho za ruku, dítě má gumové nohy a odmítá se na  ně postavit a hlasitě se tomu směje. Už mám pomalu černo před očima, jak mi tašky pomalu uřezávají hlavu. Vzdávám se a táhnu dítě přes silnici po zemi.
Jsme u auta. Abych mohla tašky sundat, musím pustit dítě. To dělá co? Zdrhá. Proti němu jde paní a volá na mě „nebojte, chytím ho“. Leje ze mě, vypadám, že jsem se nečesala, chce se mi omdlít, brečet, potřebuji neurol nebo panáka.
Tašky leží na chodníku. Nakládám dítě, aby nemohlo už nikam zdrhnout. Pes obíhá auto, prosím ho, aby aspoň on poslouchal. Je to. Všichni naloženi, tašky v autě a můžeme vyrazit koupit boty, aby měl v čem jít na písek.
Vystupujeme na parkovišti obchodního domu. Dítě jde kupodivu dobrovolně za ruku. Za příslib, že bude moci samo přivolat výtah. Jedeme výtahem. Výtah se otvírá, dítě vybíhá. A už je v obchodě s auty, helikoptérami na dálkové ovládání. Chřestí radostí. Chytám ho včas. Jsem v šoku, ale nechá se dobrovolně odvézt a míříme do obuvi.
Dítě poslušně jde. Poslušně si sedá. Nechá si sundat botičky. Nechá si nasadit botu, kterou jsme vybrali. Říkám si, jak mám úžasné a vychované dítě. OMYL. Je to taktika. Chtěl, abych ztratila pozornost.
Jakmile jsem se ohlídla, vyrazil. Jen s jednou botou. Lítal mezi uličkami a hlasitě burácel smíchem. Začala jsem ho nahánět. Přidal se ke mně hlídač. To dítě ještě povzbudilo.

Výsledek? Já úplně vyřízená, hlídač úplně vyřízený, obuv vzhůru nohama. Podařilo se mi dítě odchytit a nasadit mu druhou botu. Odtáhla jsem ho k pokladně, prohlásila, že už nemám sílu ho přezouvat. Koupili jsme dvoje boty. Snad mu budou :-D.

Ale můžu se já na něj zlobit? Nevím, co jsme komu udělala, ale on je celý já! Dodnes si pamatuji svoji touhu v prodejně Labe vytáhnout spodní plechovky, které stály v krásné pyramidě.