Práce v kanceláři musí být hrozná nuda

Jsou dny, kdy se to všechno nějak dá. Dny, kdy je to trochu horší. A pak jsou dny, kdy si rezervuji místo na psychiatrickém oddělení.

Nevím z jakého důvodu, ale vždy, když se dítě vrátí z Prahy, je jako vyměněné. A ne v tom dobrém slova smyslu. Možná to bude tím, že tam jsou na něj tři a já jsem sama a nemohu být tedy na deseti místech zároveň (zvládám jich jenom osm) a plnit okamžitě příkazy dítěte. Což ho přivádí k naprosté nepříčetnosti. A mě po několika hodinách také. Jelikož zjistil, že na jeho záchvaty vzteku začínám být imunní, změnil taktiku. Lehne si na zem a začne třískat hlavou do podlahy – čelem. Pak na mě řve, že má „bó“. To je ale divné, že? Podle něj toto nestačí, tak přitvrdil. Z jeho řevu na jednom tónu se stal řev sirénní. A to už opravdu nejde. Možná by to vyřešily špunty do uší – máte někdo nějakou radu? Jinou než panáka, neurol nebo roubík?

Kamarádce se narodilo miminko. Už delší dobu domlouváme, že se přijedeme podívat. Konečně se dítěti stabilizovala rýma a mohli jsme tedy jet. Dítěti je dvacet měsíců a stále ještě ranní/dopolední odjezdy nezvládáme. Nahlásila jsem, že přijedeme v deset dopoledne. Spíš nerozumím tomu, že jsem stále ještě tak naivní a opravdu věřím tomu, že jsem schopná to splnit. Měli jsme zpoždění jen tři hodiny.

O půl jedenácté, když už jsme se motali v předsíni, mi přišel email z ČTK s žádostí o vyjádření klienta, deadline byl v poledne. Okamžitě jsem volala klientovi, ten ovšem nemohl. Napsala jsem tedy email a následně SMS a vyrazili jsme. Naložila jsem do auta dítě, psa i věci, a že pojedeme koupit miminku a jeho starší ségře dárek. Zaparkovali jsme a v tu chvíli mi volal klient. Vylezla jsem z auta (dítě koukalo na Boba a Bobka – ano, vzdala jsem své předsevzetí, že moje dítě v autě koukat na pohádky nebude – PROTOŽE), pustila psa a telefonovala. Potřebovala jsem si to vyjádření zapsat. Vlezla jsem zpět do auta pro diář, ale musela jsem opět ven, protože nebylo nejvhodnější, aby do toho kecal Bob s Bobkem a dítě mi radilo co mám dělat.

Venku zuřil uragán. Statečně jsem zapisovala do diáře a z očí mi větrem tryskaly slzy. Když jsem se otočila, pro změnu jsem neviděla přes vlasy. Tak jo. Zapsáno.

Vyndám z auta dítě a hledám psa. Naštěstí byla za rohem. Říkám si, že obchod, kde chceme koupit dárky, není daleko, a že přeci nebudu brát kočárek. Má naivita opravdu nezná hranic a jsem prostě nepoučitelná.

„Nechoď tam, nedělej to, stůj, pojď prosím, nelez do té mokré trávy, nesahej na to – čůral tam pejsek … a hlavně PROSÍM POJĎ“

A spadl mi klíček od auta. Samozřejmě se rozsypal a vypadlo z něj vše, co v něm bylo (jak se tomu všemu říká fakt nevím). Pokusila jsem se ho složit dohromady a modlila se, abych nastartovala.

Cestu, která trvá maximálně dvě minuty jsme urazili za čtvrt hodiny. Dítě bylo motivováno, že musí miminku koupit dárek. No jasně, proč ne rovnou celý obchod. Trička, balonek, misky, lžičky, autíčka, dudáky – všechno dle dítěte miminko potřebovalo. Nebo jsem to špatně pochopila a všechno to potřeboval on. Nechala jsem ho vybrat balonek a korálky, zaplatil kartou, prodavačkám vehementně posílal pusinky a šli jsme zpět k autu. Tentokrát se pán chtěl nést. UŽ NIKDY, NIKDY, NIKDY nejdu nikam bez kočáru. S křečí v ruce jsme došli k autu. Posadím dítě, pouštím Boba a Bobka, naložím psa, sedám za volat, zkouším startovat – naštěstí to jde, vyndávám PC a diář a začínám přepisovat.

Hotovo. Z telefonu si vytvářím wifi a odesílám klientovi na schválení. Mezitím přejíždíme k mé mámě do práce, aby hlídala našeho počůrávajícího se psa. Dorazíme, vyndávám psa, dítě chce za babičkou. Mezitím, co diskutují, otevírám znovu PC, kde mám již reakci klienta a odesílám vše do ČTK. V mezičase potvrzuji rozhovor pro dalšího klienta. Máma se mi směje, jestli to mám jako velkou navigaci, když sedím za volantem, na kterém mám opřený notebook a cvakám do něj se skrčenýma rukama, jelikož se tam se vším nemohu vejít.

Vše proběhlo, otírám pot z čela a vyrážíme. Nojo, jenže já nevím kudy. Navigace v telefonu mi pro změnu nefunguje a opravdu přemýšlím, že otevřu PC. „Ne, to dám, spolehnu se na svoji orientaci ptáků.“ Jedeme. Podle kamarádky jsem si zajela jenom šedesát kilometrů. Bezva.

Než jsme dorazili (cesta nám místo deseti minut trvala přes hodinu), článek byl na světě. Vyjádření klienta bylo ve všech významných zpravodajských médiích. JO!

A abych si hezky završila den, nechala jsem si před domem boty. Pak jsem z okna koukala, jak krásně prší. Už smutnější pohled byl na bazén v botách.

Práce v kanceláři musí být hrozná nuda!! 😀