Prý, že se ve třiceti nebudu cítit jinak

Třicetiny by se měly řádně oslavit. Tak aby to člověk nikdy nezapomněl. Splněno. Nikdy na ně nezapomenu. Z mnoha důvodů.

Moje skvělá kamarádka měla rozlučku se svobodou. V Brně. Odjížděla jsem na ni z Prahy, po výletu do ZOO. Kuba byl u tatínka a babičky. Nutno říci, že jsme se rozloučili velmi důstojně! Do Hradce jsem dorazila v neděli a jelikož byl svátek matek, první zastávku jsem udělala u mámy. Hodinu po mně přijel Kuba. S horečkou 39,3.

Hned po jeho příjezdu jsem rozhodla. Prožijeme skupinové štěstí a zůstaneme u mámy. A nastal masakr nespaní, chování a utěšování. Za týden jsem naspala necelých 8 hodin.

V sobotu měla kamarádka svatbu. Celou dobu jsem nevěděla, zda pojedeme, nebo ne. Kuba byl ale už celý čtvrtek bez teplot, tak jsme v pátek po obědě vyrazili. Zásadně musíme jezdit v době, kdy Kuba spí. Neurol za volant nepatří a rohypnol doktorka odmítla Kubovi předepsat. Obecně s mým dítětem v autě platí zlaté pravidlo: „I kdyby mi měl prasknout močák, pokud dítě spí, MUSÍM dojet co nejdál“. Dojeli jsme z Hradce do Svitav. Zbývalo nám 70 kilometrů. „Proč jsem si sakra už dávno nepořídila ty špunty do uší?“

Zkouška mé nervové soustavy byla drsná, ale hlavu o volant jsem si nerozmlátila. To mělo přijít až na cestě zpět.

Dorazili jsme do Brna a lilo. Musela jsem zkonstatovat, že jsem neschopná, protože jsem stále ještě neudělala nic s navigací v telefonu a nefungovala mi. Ženich opravdu neměl nic lepšího na práci než nás hledat po Brně, aby nás navedl k nim domů. Prý to měl po cestě. Snažila jsem se tomu věřit, abych si nepřipadala tak hloupě.

Nevím, zda tou zásadní chybou bylo, že jsem neuposlechla Kubův příkaz, že chce „holi-i“ (rozuměj holiny), ale jeho nálada klesla pod bod mrazu. Což se na svatbu náramně hodí. Ta byla ovšem nádherná. Nikdy jsem nebyla na svatbě v kostele. Nikdy jsem nic tak krásného nezažila. Možná, kdybych zažila, měla bych v kabelce i normální kapesníky. Nejen vlhčené ubrousky.

A nestalo by se mi, že bych si do nich obtiskla celý svůj pečlivě namalovaný, nevyspalý obličej. Celkově jsem musela být kouzelná. Svatba v kostele je sakra dlouhá. Sakra dlouhá pro někoho, kdo má lodičky a v uličce tančí s patnáctikilovým dítětem. Sakra dlouhá pro někoho, kdo v lodičkách utíká mílovými kroky a chytá tlemící se dítě. Ulovila jsem ho. Poněkolikáté. Když jsem mu říkala, že tohle nesmí dělat, vážně se na mě podíval a řekl: „Potiku, Bendy!“ Ještě mě bude napomínat? Celou dobu jsem mu totiž říkala, že musíme být potichu, že by princezna Vendy byla moc smutná.

„Ano“ jsme slyšeli. A možná i ostatní slyšeli, že Kuba volal taky „áááno“. První manželský polibek jsem ale viděla zpoza skla. Museli jsme ven. Ono může být roztomilé, když vám na svatbě běhá vaše dítě, ale rozhodně ne, když to dělá cizí. Kuba házel kamínky, kterými byl obsypaný vstup do kostela, do mříže na čištění bot. Já stála za prosklenými dveřmi a bulela. „To je krása! Ježiš, neházej tam už ty kameny! Ti jsou tak nádherní! Jakube, něco jsem řekla! Jestli mě tohle někdy potká?! NEHÁZEJ TY KAMENY PO LIDECH!“

Po obřadu jsme všichni odjeli na lesní chatu za Brno. Kuby se jeho úžasná nálada držela a já ho nemohla sundat z rukou. Jindy bych ho nechala. Ať se třeba zblázní. Ale nemohla jsem novomanželům zkazit svatební den protivností svého dítěte. Svatebčané se mi smáli. „Ty se schováváš před vlastním dítětem? To je vtipné!“ No, mohlo to vypadat fakt zajímavě, ale když on byl se všemi tak skvělý. Dokud jsem se neobjevila já. Vážně nevím, proč mi to dělal. Pravděpodobně zkoušel, co vydržím. Hrál hru „kdo s koho“ a jednoznačně vyhrával.

V neděli jsme se společně vraceli do Brna. Vezla jsem svého Kubu, nevěstu, jejich stejně starého Kubu a družičku. Chudák nevěsta seděla uvězněna vzadu mezi sedačkami a z každé strany měla jednoho šíleného, řvoucího Kubíka. „To si jako děláte srandu, že budete ještě kouřit!?“ a začala řvát taky, když nás s družičkou viděla.

A můj Kuba řval. A řval. A řval. Už to bylo až nenormální. Načež se zhruba půl hodiny po příjezdu do Brna poblinkal. No, poblinkal. Gejzírem nahodil celý obývák, druhého Kubu, který chudák začal hned brečet (Já se mu nedivím! Kdyby mě někdo takhle nahodil, brečím taky. Asi týden v kuse.), mě celou od hlavy až k patě a prostě všechno, co mu stálo v cestě. To se opakovalo ještě dvakrát. Ráno se zdál být už v pohodě. Díky bohu u nás zatím vždy fungovalo to, že mně se udělá zle, až když je jemu lépe. A chytila jsem od něj vždy všechno.

Nastal můj narozeninový den. Od dopoledne mi začaly chodit mraky blahopřání. Srdnatě jsem odpovídala. Pak jsem se zmohla jen na „je mi trochu divně“, abych následně strávila téměř celý den a celou noc na záchodě. Druhý den jsem myslela, že omdlím i v leže. Upřímně? Takhle zle mi nebylo ani po té rozlučce. A to jsme se rozloučily velmi poctivě!

Ano, na svoje třicetiny nezapomenu. Nikdy.

Odjížděli jsme celkem neplánovaně až ve středu. Dřív jsem toho nebyla schopna. A cesta byla fakt božská. Takovou scénu nepředvedl již dlouho. Ono to bylo určitě tím, že jsem ho nahlas pochválila, že už je to lepší. Že už je to rozumný kluk, který si nechá vysvětlit, že nemůže tak šíleně řvát, když maminka řídí. Na plné koule řval vzadu Bob a Bobek, na plné koule řvalo rádio, na plné koule jsem já zpívala. Přes to všechno, on to přeřval! Bude to operní pěvec. Zcela jistě. Takové plíce by mu mohl závidět i Luciano Pavarotti. A já bych mohla pokecat s Dalajlámou o vnitřním klidu.

Dobře, kecám! Nebyla jsem klidná. Prvních padesát kilometrů jsem se držela. Pak se o mě začala pokoušet mozková příhoda. Začalo mi tikat oko, cítila jsem silný, intenzivní tlak v hlavě, dostala jsem křeč do ruky a začala jako šílenec řvát: „Pomóóóóc, panebožéééé já se zblázním“. Nikdo mě neslyšel, ničemu to nepomohlo a musela jsem se sobě začít smát. No, spíš to byl šílený hysterický smích. Takhle přesně se smála Viktorka u splavu.

Konečně jsem viděla ceduli HRADEC KRÁLOVÉ. Byla jsem zachráněna. „Už to brzy skončí. Nezešílím, nezešedivím, nevyrvu si vlasy z hlavy.“ Víte, ono nepomáhá nic! Zpívání, povídání, ticho, hluk, sliby, prosby, výhrůžky. Asi zkusím doktorku přemluvit na ten rohypnol.