Sundejte si, PROSÍM, tu SPZ ze střechy auta

Dospěla jsem k závěru, že je nám malá naše Octavia. Že se do ní nevejdeme, že nás jezdí moc. Tedy já, dítě a pes. Neptejte se mě, jak to dělají rodiny, kde jsou dva dospělí a několik dětí. Opravdu to nevím. Asi vlastní autobusy.

Už při koupi Octavie jsem řešila problém kufru. Prodejce byl celkem konsternovaný tím, že si ho půl hodiny prohlížím. Lezu do něj, lehám si do něj, snažím se v něm otočit. Snažil se mi podbídnout pohled na motor a asi měl připravené nějaké povídání. Ujistila jsem ho, že takto mi to stačí. Pro mě bylo stěžejní, aby měla královna psová I. dostatek prostoru. Nedošla mi ale vcelku zásadní věc. Kufr byl příliš vysoko, a jelikož je to již dáma v letech, nedokázala do něj vyskočit.

Řešila jsem, zda koupit plošinu, po které by vylezla. Pak jsem si ale promítla v hlavě scénář. U baráku parkuji převážně podélně. Budu tedy muset vyjet do silnice. Zastavím dopravu. Vylezu z auta a naistaluji plošinu. Budu se snažit odchytit psa, který s hrůzou v očích bude zdrhat pryč. Podlehnu tlaku hlasitého troubení a nadávek. Zandám plošinu, znovu zaparkuji a pes pojede zase na zadních sedačkách. Nápad byl zamítnut.

Nějakou dobu to nebyl problém. Dítě jezdilo vepředu ve vajíčku, pes kraloval zadním sedačkám. Jelikož ale dítě rychle vajíčku odrůstalo, naskytla se otázka, jak budou vzadu jezdit spolu? Viděla jsem to celkem živě. Dítě šťastné, že má koho trápit, pes ve stresu, že se nemůže natáhnout. Oba pokryti vrstvou chlupů. Řešení bylo jasné. Vyměnit vozový park.

S těžkým srdcem jsem se rozloučila s Octavií a pořídila si Partnera. Byla jsem nadšena. Říkám kamarádce, že mám nového Partnera a jsem z toho unešená, že nemusím skládat kočár do kufru a tak. Sdílela mé nadšení. „Je super, že máš nového chlapa, ale že tě těší zrovna tohle.“

Každopádně. Bylo potřeba zařídit novou SPZ. Vyjeli jsme na všechny ty prohlídky, které jsou před tím potřeba. Následně jsme jeli na registr vozidel. Dojeli jsme na parkoviště.

Zastavím, vystoupím, vyndám kočár. Vyndám dítě, upnu ho do kočárku a jedeme. Vezmeme si lísteček, papíry na vyplnění. Chci vyplnit papíry. Samozřejmě nemám tužku. Vedle sedící pán mi ji ochotně půjčuje. Dítě huláká na celou místnost a strhává na nás pozornost. Cítím smrad. Považuji za slušnost se zeptat, zda mohu dítě přebalit. K ostatním smrad asi ještě nedošel, tak souhlasí. Následně si od nás odsedají.

Dítě má hlad. Otevírám přesnídávku. Jednou rukou krmím, druhou rukou vyplňuji papíry. Dítě se snaží dosáhnout na přesnídávku. Já, zamyšlena nad papíry, ztrácím na vteřinu pozornost. Chyba. Dítě je celé od přesnídávky. Uctívám vlhčené ubrousky a otírám dítě. Všichni se na nás koukají a očividně se dobře baví. Dítěti se přestává líbit v kočárku a chce ven. Pro klid všech okolo vyndávám dítě z kočárku a posazuji si ho na klín. Dítě mi pomáhá vyplnit papíry.

Jsme na řadě. Posazuji dítě na pultík, vymlouvám se na něj, že nemám vyplněné papíry (přece nepřiznám, že nevím jak). Paní mi radí, jak je vyplnit. Dítě líbá plexisklo. „Fuj je to.“ (To je tak, když žijete deset let se psem). Paní mi bere papíry a vyplňuje je sama. Pak odchází a za chvíli odcházíme my s novou SPZ.

Nesu ji v podpaží. Dojdeme k autu. Pokládám SPZ na střechu auta. Odepnu dítě z kočárku, poutám dítě do sedačky, zavírám dveře. Nakládám kočár, zavírám kufr, nasedám do auta. Jedeme.

Po 10 minutách dupám na brzdu. Sakra!!! Zastavuji dopravu, vyskakuji z auta. Obíhám auto. Nevidím na střechu. Skáču kolem auta, abych na ní viděla. SPZ tam samozřejmě není. Vedle stojící tramvaj se otřásá smíchem. Asi to muselo vypadat vtipně. Ženská zastaví auto. Zastaví provoz. Vyleze z auta. Skáče kolem něj. Následně nastoupí a odjíždí.

Vracíme se na Registr vozidel. Je 16:45. Nestíháme. Vyndávám pouze dítě. Vlajeme dovnitř a jdeme rovnou k okénku paní, která nás odbavovala předtím. Usmívá se na nás. Říkám jí nesměle, že jsem tu novou SPZ ztratila. Nevěří svým uším.

Řeší s kolegyní, zda je vůbec možné vystavit v jeden den dvě SPZ na jedno auto. Tuhle situaci prý ještě (minimálně u nich na pobočce) neřešili. Vidí děs v mých očích, že sem budeme muset zítra znovu. Vystavuje novou SPZ.

Asi jen já mám zápis ve velkém techničáku, že jsem během jednoho dne auto zapsala a následně ho přepsala na sebe.

Odcházíme. V jedné ruce nesu dítě, v druhé SPZ. Jdeme k autu. Pokládám SPZ na střechu auta. Nakládám dítě, poutám ho do sedačky. Zavírám dveře. Obcházím auto, nasedám. Vidím paní, jak na mě zběsile mává. Vystupuji. „Sundejte si, PROSÍM, tu SPZ ze střechy auta.“