Začít s řevem, skončit s řevem

Dnes byl takový uřvaný den. Začalo to řevem mým, kdy jsem byla mým roztomilým synáčkem něžně probuzena. Ránou telefonem do nosu. A skončilo jeho řevem, když zdrhal před kartáčkem na zuby, upadl a praštil se do nosu. Že by ta karma byla tak rychlá? Škoda, že to tak nefunguje i jinde.
Skoro celý minulý týden jsme nebyli doma. Když jsme se vrátili, našla jsem jsem v koupelně bazén. Tekl nám kotel. Je to takový kotlí senior. Bezva. Vytřela jsem potopu, dala pod kotel kbelík a druhý den volala opravářovi. Mohl až v pondělí (tedy dnes). Instruoval mě po telefonu, co mám dělat. Chtěl vědět, která trubka je na vodu a která na plyn – aby mi řekl, na které mám zavřít kohout. „Jak to mám vědět? Vyfotím vám to a pošlu mms.“ No, mohlo mi dojít, že do pračky mi asi nevede plyn. Nevadí.
Dnes tedy přijel, opravoval, vyčistil kotel a řekl mi, že mám začít šetřit na nový. Tuhle informaci už nějakou dobu mám, ale snažím se ji ignorovat. Kuba opraváře sledoval, slyšela jsem ho, jak na něj mluví, jak opravář nereaguje a následně mi Kuba přišel smutně říct, že si „pan opaváž nece hážet balónem“, tudíž prý jdeme ven, protože „opaváž nený kamalád“. Tak doufám, že mi takhle Kuba nebude shánět kamarády.
No a to co se dělo potom. Vážně nevím, jak to funguje jinde. Kde je dokonce i více dětí. Ale tady to každý den vypadá, jako by tu měsíc pařila parta neandrtálců. Že jsou tu rozházené hračky, to bych vážně přežila a neřešila. Ale … množí se mi tu špinavé nádobí a už dlouho se mi nedaří tenhle souboj vyhrát. Jakmile zdolám horu nádobí ve dřezu, je zase linka plná dalšího. Neustále se lepím k podlaze, protože je tu stále něco vylitého, nablemcaného a nepomáhá ani varování, že přijdou mravenci. Akorát se mě zeptá, jestli bych utekla. Někdy mám pocit, že uteču ještě před mravenci.
Když už to bylo doma k nevydržení, vyrazili jsme ven. Z Kuby je teď velký motorkář a je tím pádem ještě rychlejší, než kdy dřív. Což je super zvláště v případě, kdy máte s sebou extra pomalého psa. Jeden je na jedné straně ulice, druhý na druhé straně ulice a já v zoufalství mezi nimi. Kuba mě neslyší přes motorku (nebo si to alespoň nalhávám, přeci si nepřipustím, že mě ignoruje) a Seibn mě neslyší, protože už neslyší (a opět, alespoň si to nalhávám). Takže já jsem v neustálém poklusu, stíhám Kubu a řvu za sebe na Seibn, aby přidala. Při tom se snažím být velkým pohyblivým cílem, aby mě alespoň viděla. A jestli mě nevidí ona, vidí mě všichni kolemjdoucí. Což je extra super.
První zastávkou je vždy obchod s cyklistickými potřebami, který slaví tuším dvacáté výročí a rozdávají dětem balónky. Dětem rodičů, kteří si v tom obchodě něco koupí. A pak Kubovi. Ten tam vždy vlítne, zařve: „ajoooj, Kube emze balón, díky paní, tauuu“ a žene ven. Následuje lékárna: „ajooj, paní, Kuba koupí ízátko, maminka aplatí“. Pokračujeme do drogerie. V tomto úseku mi Kuba vždy ujede, já sleduji, že skutečně mizí ve dveřích drogerie a popoháním Seibn, které musím ukázat, kam jdeme. Ona by se totiž jinak ztratila. Hned za dveřmi drogerie leží na zemi motorka a Kuba již brázdí uličky s mini vozíkem pro děti. Nakupuje pití, Kinder vajíčko a dneska to vzal ještě dozadu pro sušenky pro Seibn. Paní na pokladně se dívala celkem shovívavě a prohlásila, že má doma to samé, akorát je mu již 25 let a je to stále stejné. Je fajn, když vám někdo dá naději :-D. Poté jsem potřebovala do trafiky, jelikož v ONA dnes vyšel článek a já jsem ho potřebovala vyfotit (prý byla Mladá fronta vyprodaná již v 11 dopoledne). Nicméně, trafika je ve stejném domečku, jako okénko, kde prodávají mimo jiné párky v rohlíku. Kuba vlítnul k okénku, zařval na pána „Kuba ce ohlík páječku, maminka aplatí“. No tak co měla maminka dělat.
Po pauze jsme vyrazili směr ovoce a zelenina a Kuba zahlásil, že chce rukavice. A safra, zapomněla jsem je doma. Tudíž jsme se místo do ovoce a zeleniny vydali do obchodu s dětskou módou. Říkala jsem si, že když už tam jsme, koupím Kubovi větší bundu (teď má ve dvou a půl letech velikost 3-4 roky a začínají mu z ní lézt záda). Nicméně neměli „elenou“, takže smůla, protože on „modou nece“. Po boji, když jsem tu modrou na něj narvala a on si trval na svém, že ji nosit nebude, jsem koupila rukavice, a že vyjedeme konečně pro to ovoce a zeleninu. Kuba měl ale jiný nápad. Že budeme pokračovat na druhou stranu na náměstí. Tam nás odchytili policajti, jelikož Seibn chodí nahá. Chodí tak již 12 let a nevím, zda se na tom ještě kdy něco změní. Ve chvíli, kdy si pan policajt zapisoval údaje z mého OP, Kuba využil příležitosti a vyrazil. A teď co? Rozběhnout se a zdrhnout policajtovi nebo řvát jako Viktorka? Tak jsem řvala. A motorista se naštěstí otočil a jel zpět k nám.
Poté, co pan policajt odešel, se mi podařilo Kubu přesvědčit, že tedy už konečně jdeme do ovoce a zeleniny. Po nakoupení potřebného prohlásil, že chce koupit pitíčko. Dělají tam totiž různé ovocné a zeleninové freshe. Byl na řadě pán. A Kuba si ho nevšiml. Nebo ho ignoroval. Začal přes pultík volat na slečnu: „Paní, posím pitíčko, Kuba ízeň má. Kuba ce banán, etě ajůdku, etě piminkáč, etě abíčko, etě mejoun.“ Slečna se usmívala. „Paní, hajó, posím, pitíčko, Kuba má ízeň.“ Upadla mi hlava na pultík. Smíchy, vyčerpáním, rezignovala jsem.
No a když jsme konečně vyšli ven, tak jsem táhla tašku z drogerie, tašku z ovoce a zeleniny, pitíčko a i motorku. A ještě jsme museli do potravin. Tam jsme vzali už jen pár drobností. Potkali jsme mojí kamarádku se dvěma labradory. Kuba se smál: „Ejbinka, etě Ejbinka, etě Ejbinka.“ Když jsme přecházeli silnici a všechny tři Seibinky byly již na druhé straně, Kuba si vymyslel, že nutně potřebuje zpátky motorku. V tom si ale skutečná Seibn všimla, že my jsme ještě nepřešli a začala skákat do silnice. Popadla jsem tedy Kubu za ruku a táhla ho přes přechod a motorku mu dala až na druhé straně (záměrně vynechávám informace o té scéně, co proběhla 😀 ).
Konečně jsme byli v ulici, co vede k našemu baráku. Ve chvíli, kdy Kuba začal nabírat rychlost a následně mizel za rohem, jsem uprostřed ulice pustila tašky a vyběhla. Kamarádka je posbírala a poté to komentovala, že jí opravdu (minimálně zatím) stačí dva psi.
Mám pocit, že mě jednou vážně klepne.